Keř

Pamatuji si na období, kdy jsem býval zelený; temné časy to byly. Všichni okolo mě kvetly, měly plody, zářili barvami a stál okolo nich zástup lidí, kteří se na jejich krásu nemohli vynadívat.

A pak jsem tu byl já, nevzhledný, ničím výjimečný, pouhopouhý keř u silnice, sazemi oliskaný, jak neposlušné dítě.

Jenže jednoho dne se do domu, před kterým stojím, přistěhovala nová rodina - maminka, tatínek, malý klouček a pejsek, který tak tak dosahoval k mým prvním větvím. I tak se vždy vysápal na zadní a začal mě očichávat; miloval jsem to.

Klouček okolo mě na chodníku jezdil na tříkolce a jeho maminka mě jednou za měsíc hnojila. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem se proměnil v růžový keř. Byla jsem jak v ohni, cítil jsem se jak kdyby mě přesadili. Bylo to tak očišťující a uvolňující.

A vím, že až se jednou rodina, z domu u kterého stojím, přestěhuje, zůstanu růžovým keřem a budu v pořádku. 

Kavárna

Seděli jsme v rohu kavárny u kulatého dřevěného stolu. Byl nestabilní, káva v hrncích lehce šplouchla pokaždé, když se jeden z nás nahnul přes stůl k tomu druhému. Přítmí rohu dodávalo naší schůzce intimní nádech a ticho kavárny dodávalo mému srdci příležitost pro křik.

Stmívalo se.

Venku foukalo. Většina lidí měla čepice, nebo ledabyle okolo sebe omotanou huňatou šálu. Větve stromů sebou házely sem tam, po chodnících jakoby běhalo listí a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly. 

Cítila jsem jeho pohled; nejprve na obličeji a poté na rukou. Jednou rukou jsem držela svůj hrnek, aby se nepřevrhl a druhou rukou jsem se jemně dotýkala obličeje. Byla jsem nesvá, nedokázala jsem se mu podívat do očí, přestože jsem jeho obličej chtěla vzít do svých rukou a položit svá ústa na jeho, jak kdyby to bylo mé poprvé. 

Proč nemluví? Nebo mluví? Vždyť ani mluvit nemusí, stačí mi jeho přítomnost. Chci být v jeho přítomnosti. Chci aby se mě jeho dlaně dotýkaly. Všude. Proč jsme vůbec tady. Chci s ním být sama.

Mé myšlenky nenabíraly konce. 

Napila jsem se. Káva už vychladla, jsme tu už dlouho. Naprosto ztrácím pojem o čase. 

"Nad čím přemýšlíš?" vytrhne mě z myšlenek. Na něj. Zvednu oči a zadívám se do těch jeho a cítím se jak ztracená uprostřed oceánu, naprosto pohlcená, lapající po dechu. 

Napiju se znovu, abych mohla oddálit odpověď. Dopíjím, ke konci loku se mi do úst dostává hořká pachuť čehosi. Pokrčím rameny, zadívám se z okna po mé levici. Nepadá snad venku sníh?

"Měla jsem si do té kávy dát víc mlíka," odpovídám a nadále toužím po jeho dotecích. A najednou si uvědomím, že on je vlastně to nejlepší, co mě kdy potkalo.

Miluji tě pt. 2

Bylo zde takové dusno. Vodní pára zamlžila celé zrcadlo a naše postavy se mihotaly jako v mlze. Jeho ruce se mě jemně dotýkaly podobně jako kapky padající ze sprchové hlavice a já jsem zavírala oči se zvláštním pocitem v břiše. Rukama jsem se opírala o stěny, jak jsem byla omámená z jeho lásky, tak opilá, tak plná. Bříška jeho prstů jezdila po mé kůže sem a tam a zanechávala studené cesty.

Naklonil se ke mně tak blízko, až jsem dostala pocit, že se propadnu jako Alenka. "Jsi jen moje," slyšela jsem jeho slova jako v dáli, "jen moje a nikoho jiného," a já věděla, že v ten moment by můj úsměv nikdo z obličeje nedokázal nijak strhnout. 

***

Ovinula jsem okolo sebe čistý, bílý ručník a zadívala jsem se na sebe do již odhaleného zrcadla.  Představovala jsem si na sobě stopy jeho doteků, od jednoho místa k druhému. Tady ukazováček, tady celá dlaň, tady teplá měkká ústa. 

Slyšela jsem jeho zrychlené kroky, které se blížily z kuchyně jako tichá smrt. Než jsem se stačila otočit, cítila jsem nepříjemný pocit v břiše a pak přišla neutuchající bolest. Prvně jsem se podívala na před tím čistý ručník nyní s červenou skvrnou, která se vteřinu po vteřině zvětšovala. Pak jsem se zadívala na Něj plná hrůzy, strachu, udivení a zmatku. Stále držel rukojeť nože, který mi trčel z těla a v jeho tváři byl vidět vztek, emoce, kterou jsem na něm nikdy nezpozorovala.

"Jsi jen moje, jen moje! Takto tě nikdo jiný mít nemůže."

Lepší dny v severní Itálii

Pamatuji si ten zapadlý roh knihovny kdesi ve střední Itálii. Chodila jsem tam pro útěhu, protože daný prostor byl tak malý, že se zdálo, že vás jednotlivé police objímají a ničí to temné, co se z vašeho srdce snaží uprchnout. Slané slzy mi tekly po zrudlých tvářích, ale mé vzlyky nikdo neslyšel. Byla jsem moc daleko od ostatních jak v knihovně, tak ve své hlavě.

Každý týden jsem chodila na ono místo, vyčkávala jsem, než přejdou ty bolestné steny, které mé tělo tak ubíjely, že jsem odcházela z knihovny vyčerpaná. Jednoho dne se však cosi změnilo. Seděla jsem tam, vyčkávala jsem, až ze mě ona bolest vyprchá a přišel on.

Neuměl anglicky, pouze si sedl vedle mě a začal tišet zpívat. Svět najednou dostal obrysy, to co bylo předtím tmavé získalo světlý odstín a to, co ubližovalo najednou hladilo po srdci. Svět byl najednou lepší místem a já jen v nitru doufala, že takový na nějakou chvíli zůstane.

Pokoj a klid

 Skrze své zaslzené oči se dívám na hvězdnatou oblohu a počítám do třiceti. Chtěla bych toho tolik udělat, ale nevím jestli mám čas. V hlavě vzpomínám na všechny věci, které jsem prožila, a které bych prožít ještě chtěla, ale všechno se rozplývá v mlze.

Jsem jak ve snu, ze kterého není úniku. Ale já chci utéct. Chci být zase volná, cítit vítr ve vlasech, letmé pohlazení po tváři, nádech a výdech dodávající sílu a moc. Ale kde to je? Kam to kdo schoval? Proč mi to nedají zpět? Čím jsem si to zasloužila? 

A jakmile se dostávám k číslu třicet, už doufám v pokoj a klid, ale toho se mi nedostává.

Možná příště.

Možná nikdy.

Moonlight eyes

"Neříkej mi, že se toto bude opakovat každý večer," říká mi máma z postele a dívá se na mě s prosebnou tváří. Beru do ruky klíče, do kapsy schovávám mobil a aniž bych se na ni otočila odpovídám: "Nevím, asi ne." Sama si však odpovědí nejsem jistá.

Venku je tma, hvězdy se pomalu objevují. Když vyjdu z domu, z hospody odnaproti na mě všichni zírají. Nesnáším ty jejich pohledy - zdají se mi, jak kdyby mě propalovaly a má kůže červenala a já umírala. 

Jakmile se z dosahu jejich pohledů, vytáhnu mobil a začnu dopisovat kratší příběh, který jsem začala psát při čekání na něj. 

Duha

Psal se rok 2011, byl červen. Venku bylo teplo, sluneční paprsky pálily na kůži. Stromy venku měly popálené listy, ve vzduchu byl cítit prach.

Byl 14. den v měsíci a Amálka se rozhodla pro plavbu okolo světa pro své vlastní JÁ. Chce vyjet do míst, která nikdy nenavštívila, která na mapě nejsou ani zaznačená, chce rozdávat lásku a slunečnice, protože ty jí připadají nejblíže k zářícím úsměvům.

Její cesta započala na ostrově Paco. V batůžku s sebou má 100 Kč, ačkoliv neví, jakou měnou se kde platí. Její očekávání krásného zážitku však nic nemůže pokazit. Ona totiž ví, že kdesi Tam ji čeká něco krásného a že někomu svým darem a příchodem udělá radost.

Dále s sebou veze svého nejmilejšího přítele, medvěda Bouráka, to kruté jméno dostal, když ještě byl součástí gangu místního hračkářství, a také mu zůstalo. S ním ona tráví chvíle nepohody, chvíle, kdy se cítí jako kůl v plotě a jako knoflík od kabátu, který lidé nachází na ulici a nikdo neví, komu patří.

A jako poslední s sebou veze křiklavě žlutý pršiplášť, stejný cestovatel jako ona. Pití s sebou neptořebuje, pf, vždyť na moři je tolik vody, že by mohla prasknout. O jídlo se s ní snad podělí racci při cestě.

Vstupuje na svou malilinkou lodičku, jejíž největší součástí je kormidlo, jehož držadla nedokáže pořádně chytit do svých malých dětských tlapek. A ačkoliv ví, že cesta bude neúprosná a že některé dny budou zaobalené do černoty, Amálka ví, že nad její hlavou bude vždy svítit duha.

Throwback

Pamatuji si, když jsem vešla do toho bytu. Rolety byly stažené, ve vzduchu byl cítit pach potu a boty u botníku byly roházeny. Možná už tehdy jsem tušila, že je něco špatně, ale převládala ve mně myšlenka, že se jedná o jeden z těch spisovatelských bloků, při němž se různými prostředky snaží získat inspiraci.

V okamžiku překročení práhu ložnice se však tato myšlenka zlomila. Viděla jsem rozházené polštáře a peřiny, slunce se snažilo prodrat přes zatažené žaluzie a na konferenčním stolku, jako dva výstavní kusy, byly položené dvě skleničky se zbytkem alkoholu. Dívala jsem se, jak v posteli jen tak leží, neschopna jediného slova. A to bylo možná to, co ho tolik vyděsilo. Možná ode mě čekal, že budu křičet a házet věcmi okolo sebe - to se však nestalo, stal se pravý opak; byla jsem zticha.

Nikdy na tu chvíli a na ten pocit nezapomenu. Vždy si na tento moment vzpomenu, když leží vedle mě, ruku na mém břiše, tiše oddechuje a já se dívám do stropu, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

Bylo nebylo

Byli jsme spolu v pokoji, osvětleným sluncem tak, až mě to nutilo neustále mrkat. V rukou jsem měla knihu Směšné lásky od Milana Kundery a připadalo mi vtipné, jak to na nás sedí. Četla jsem jednotlivé řádky pomalu, jak tomu bývá na autorských čteních, o kterých vím pouze z doslechu. Zaměřovala jsem se na jednotlivá slova roztírána na mých rtech a na doteky stránek.

Po přečtení poslední věty povídky jsem se na něj podívala, aniž bych čekala cokoliv. "Dnes krásně svítí slunce," řekla jsem s úsměvem a otočila jsem stránku, abych začala předčítat další z povídek.

"Vy jste slunce mého dne," uslyšela jsem a najednou se mi zdálo, že slunce začalo svítit o něco více.

17. 12.

Seděli jsme u sebe tak blízko, až jsem cítil její dech na svém krku. Prohlížela si můj obličej všemi směry. Nejprve si prohlížela mé oči, ona je měla oříškově hnědé, poté zamířila po pravé tvaři jako hodinové ručičky, na krátkou chvíli se zastavila na mých rtech a poté opět zamířila vzhůru.

Pomalu zavírala oči a všímal jsem si, jak se urputně snaží nezívat. "Jsi unavená," řekl jsem jen tak. Nečekal jsem, že otevře ústa a promluví. Jako nevědomky kývla hlavou v souhlas, zavřela oči a opřela se o mou hruď. Cítila snad to, jak se mi zrychlilo bušení srdce? Objala mě svými hubenými pažemi okolo pasu a já pouze poslouchal, jak oddychuje.

A to mi v tu chvíli stačilo.

Kdysi

Seděla jsem v křesle, nohy položené na taburetu a na klíně mě zahříval zapnutý laptop. Počasí venku bylo sychravé, slyšela jsem jemné bubnování kapek na okně. Pomalu po něm stékaly a kdybyste se podívali na venkovní parapet, všimli byste si, že je celý mokrý. 

Nebydleli jsme v žádném moderním domě, v němž by byty měly vytápěnou podlahu a okna by s lehkostí odolovávala vichru, který v této době řadil venku. Náš byt bych popsala jaké stařičkého dědečka, který se jen tak nenechá zkolit nemocí a který toho ještě má dost, co vyprávět. Měla jsem toto místo ráda, cítila jsem se tu jako doma a neočekávala bych, že bych se jednou odtud měla hnout.

Vzhlédla jsem směrem ke stropu. Oči jsem měla zavřené a přemýšlela jsem o dalších slovech.

"Nelíbí se mi, jak o nás píšeš na internetu," řekl tiše. Roztáhla jsem oční víčka a pomalým pohybem jsem k němu obrátila hlavu. Pozorovala jsem ho jako magického motýla, jak se zády opíral o zeď, která spojovala obývací pokoj a kuchyň, v ruce držel hrnek s čajem. Nedíval se přímo na mě, ale kamsi dolů k zemi. Bylo na něm cosi neškodného a zároveň neklidného, že mnou otřásl chlad. Možná, že kdyby na sobě neměl tak formální oblečení, nevnímala bych ho tak špatně.

Tiše jsem se zasmála a přitom jsem doufala, že ze mě necítil tu nejistotu. Ruce klidně položené na klávesnici začaly znovu psát a oči se dívaly monitor s čistým úmyslem propálit ho skrz na skrz.

"Myslím to vážně." Jeho pohled zamířil ke mně. 

"Cítíš se snad přespříliš obnažený?" zasmála jsem se opět. "Vždyť ani nikdo neví, že jsme to my dva." 

"Ale já to vím!" zakřičel. Odešel do kuchyně. Slyšela jsem ránu - hodil hrnek s čajem do dřezu. Jakmile se vrátil, zavrčel a já jsem si ho v jednu chvíli představila jako medvěda ze Zoo, co se přespříliš nudí a neustále jen brumlá. Dívala jsem se na jeho záda s tvrdým výrazem v obličeji do té doby, než odešel. 

Pamatuji si na doby, kdy jsi mi říkal, že jsem krásnější než Mona Lisa, že jsem tě inspirovala ve psaní, že tvé tělo při pohledu na mé oči zkamení, že tvé srdce buší jen pro mě. Pamatuji si na tvé první doteky, na tvé první miluji tě. Asi je to pryč.

Konec

Kéž bych necítila tolik, jako cítím právě teď. Cítím, jak mi energie mého srdce proniká až do konečků prstů a snaží se najít cíl. Možná tebe. Cítím neustálou potřebu dotýkat se. Mé oči tě hledají v davu.

Ale už dost.

Už nechci cítit to, že jsem jediná, která miluje tolik, že ji to zabíjí. Nechci cítit přítomnost tvé vůně na svém polštáři, už prostě nechci. Jsem plná lásky, která putuje do neznáma a nevrací se.

Často se cítím hloupě, že tě miluji.

Vzpomínám si, jak jsi se na mě v jednom momentu zadíval. Pozoroval jsi mě dlouho bez jediného slova, když v tom jsi pronesl: "Nedokážu své city pořádně vyjádřit slovy. Zdá se mi, že to je možná důvod, proč mě většina lidí nechápe." V tom momentu jsem si myslela, že já jsem ta pravá, která tě dokáže pochopit, ta kterou budeš milovat a nebude to pouze hra. Spletla jsem se.

Ačkoliv vím, že jsi mi zlomil srdce, ve svých očích tě stále vidím jako nádherného člověka, kterého miluji.

Toto je konec.

Paprsky nám zářily do pokoje

Roy Orbison - You got it

Leželi jsme vedle sebe, polštáře a peřiny okolo nás rozházené a ranní paprsky nám zářily do pokoje. Otočila jsem hlavou doprava a zadívala jsem se na tu překrásnou tvář. Plné rty, ostré hrany čelistí, letmo pohybující se víčka a poházené vlasy. 

Pomalu jsem pomrkávala, jak kdybychom byli ve zpomaleném filmu a usmívala jsem se. Když otevřel oči, neuhnula jsem, protože jsem necítila, že je něco špatně. Cítila jsem se dobře, když jsem se dívala na tu příjemnou tvář plnou štěstí a lásky. 

"Ahoj," řekl tiše a opět oči zavřel. "Ahoj," odpověděla jsem. Nic víc potřeba nebylo. Jen jedno slovo a cítila jsem to hřející místo v hrudi, jak se probouzí k životu a dává o sobě vědět.

"Nad čím přemýšlíš?" optal se mě, protáhl se, objal mě a přivoněl mi k vlasům. 

"Víš," začala jsem, "nechci, aby náš vztah došel do té fáze, kdy si ani nevzpomeneme na tu hudbu, kterou jsme si společně posílali. Nebo na ty věci, co jsme si kdy řekli. Nechci, abys zapomněl na ty mé špatné vtípky ještě než nastal tento moment. Přala bych si, abys nezapomněl můj úsměv, můj hlas. Přála bych si, abys mě už nezapomněl."

Mé oči našly ty jeho a jen tak jsme si chvíli hleděli do očí. Jako kdybychom si dávali tajný slib. Vzal mou ruku a položil si ji na svou pravou část hrudi.

"Dokud mě srdce bije, tak na tebe nezapomenu."

Má Julie

Má drahá Julie,

Je toto skutečnost? Myšlenky na tebe mě ubíjí, cítím se v křeči, cítím se omámen. Já, ten, jenž srdce z ledu má, cítím. Lásku? Nevím. Ale cítím.

Táhnu onen kus ledu jako kouli u nohy, pomalu tající, ale stále těžkou jako celý můj život. Snažím se na tebe zapomenout, ačkoliv vím, že to není možné. V nocích bdím a vidím tvou tvář, poté chytá mě zášť k osobě píšící tento dopis. Ach, v jaké situaci jsem se to objevil.

Lásko má, och, lásko, proč nemiluješ mě? Je to snad tím, jak se chovám, povaha snad můj cit k tobě? To, jak mému pohledu utíkáš, zraňuje mě, srdce mi buší, nemůžu dýchat, je to jako můj konec.

Já své ego kvůli tobě ztratil, snažil jsem se změnit, ale pouze jsem za to zaplatil. Láska v mém životě ztratila smysl, doufal jsem v nás, doufal jsem ve smysl.

Stejně škoda slov, měl bych již končit zde, lásku jsem ti již vyjádřil a ponaučil se. Chtěl bych říct však jen jedno a vyjádřit můj cit naposledy, poté budu opět ten bezcitný.

Chybíš mi a chci, abys to věděla, třeba kdybys mě v posmrtném životě potkala – ačkoliv bezcitného,


dříve tvůj jediný Romeo

Ta nedokonalá

Polštářky jeho prstů se dotýkají mé hebké pokožky na tvářích a krku a prozkoumávají místa, na něž se dennodenně jeho oči dívají. Dech se mi zpomaluje, zavírám oči a vnímám ty pomalé, jemné pohyby a cítím se jako pod vlivem drogy.

Rozepíná mi košily, knoflík po knoflíku, opatrně a pomalu. Jeho pohyby mi připomínají hru na housle a představuji si tu hudbu, kterou vytváří. Zakláním hlavu a vnímám pouze svou zvědající hruď.

Vtom se probírám z toho snu a dívám se mu do tváře. Je tak zničená a překvapená. Dívám se na místa, kam jeho oči směřujía vidím břicho a prsa pořezaná ostrými předměty. Červené ranky se na nás usmívají. Připadá mi to častečně vtipné.

Nebylo to jako v knihách, kdy vaše rány začne líbat. Nebylo to tak, že by se mi zadíval do očí, řekl, že to bude dobré a poté mě objal. Nebyly to žádné výhrůžné řeči se slovy musíš a měla bys. Nebylo to nic ve smyslu hrozeb. Bylo pouhé ticho. Ach, to hrozné ticho, které bych nejraději probodla nožem.

Na chodbě jsou poté jenom slyšet jeho kroky a bouchnutí hlavních dveří. Choulím se v rohu postele a dívám se z okna, jak odchází. Rukou projíždí ve svých hustých vlasech a neotáčí se a já se zmůžu na pouhý pláč a myšlenku na ostré předměty.

Upadám do snu

Husí kůže. Přivřená víčka a letmí dech... a to bušení srdce, ach. Tančení v kruhu jako zbláznění. Plápolání ohně, jehož záře okusuje naše chodila a tvé příjemné doteky na mé kůži. Letmé polibky na krku a šeptání, jak mi to dnes sluší.

Pokusím se tě dotknout, ale ty mi vynadáš a rozzlobeně vztyčíš prst. Zasměju se jako malá holka a snažím se tě usilovněji chytnout. Jenže spadnu, padám na záda a směju se se zavřenýma očima.

Během chvíle cítím tvou přítomnost vedle mě, aniž by ses mě dotýkal. A upadám do snu.

Myslel jsem na tebe

"Omlouvám se," řekl tiše, podobajíce se zbitému psovi. "Je mi to tak líto."

Zasmála se, jak jí to přišlo vtipné. Měla chuť mu zatleskat za falšovanou lítost a za mistrovské přetvařování. Chtěla si vyrvat všechny vlasy z hlavy, chtěla pocítit větší bolest, než kterou zažívala nyní. Zatínala zuby, aby neudělala něco, čeho by poté mohla litovat.

"Zahodilo jsi to všechno... a to jen tak," opět se zasmála, "jako lusknutím prstů. Jak kdyby to bylo jednoduché, jak kdyby to nic a nikoho neovlivnilo. Myslel jsi na něco při tom, když jsi to udělal?"

"Na tebe."

"Na mě, haha," cítila slzy. "Asi to k ničemu nebylo. Ty jsi se prostě jen zabil!" zakřičela.


"Ano, já jsem se jen a pouze zabil..."

Buch, buch, buch

"Měla bych tě nechat jít. Nechat tě, ať nalezneš tu pravou."

"Jak mám poznat, že je to ta pravá?"

"Podívat se jí do očí, cítit v těle motýly, slyšet šustění jejich křídel. Obdivovat krásy jejího těla, dotýkat se jí jemně a pomalu."

Chytil ji za ruce, podíval se jí zpříma do očí a pouze hleděl. "Jak se cítíš?" zeptal se.

"Cítím, že jsi ten pravý." Vzal její pravou ruku a položil si ji na srdce.

 "Cítíš to?" usmál se, "to buší jen a jen pro tebe."

Hnědé oči

Pomalu jsme se k sobě přibližovali a naše prsty se letmo dotýkaly. Cítili jsme elektřinu probíjející naší pokožkou, která se snažila nás od sebe odtáhnout, ale my jsme se nenechali. Bylo to tak intimní, osobní a přesto tak vzdálené a cizí. Neznala jsem tento pocit.

Mírným pohybem, jako když se člověk plíží k bezbrannému zvířeti, se nakláněl k mému uchu, jemně, že jsem postupně vnímala jeho dech a bušení srdce. 

"Nemůžu tomu uvěřit," vydechl, "nedávno, pro mě hnědé oči byly pouhopouhé hnědé oči. Nyní, když hnědé oči spatřím, vidím tebe a mé tělo zkamení pod tím omamným pohledem. Zaklínáš mě, já se ti volně vzdávám a miluji to."

Umění

"Něco jsem napsal," řekl a podal jí kus popsaného papíru. Písmo bylo nečitelné a vypadalo jako cizí znaky. Vzala do rukou tenký papír a ledabyle si ho prohlížela. "Co to je?" zeptala se mírně, aby nezněla útočně.
"Inspiroval jsem se tebou," řekl a nepatrně se usmál. "Uviděl jsem tvůj obličej a prostě...," nevěděl, co říct. Bylo toho tolik, ale bylo to tak těžké říct ve slovech. "Jak kdybych se díval na nějaké umění a já prostě nedokázal jen tak sedět."