Seděli jsme v rohu kavárny u kulatého dřevěného stolu. Byl nestabilní, káva v hrncích lehce šplouchla pokaždé, když se jeden z nás nahnul přes stůl k tomu druhému. Přítmí rohu dodávalo naší schůzce intimní nádech a ticho kavárny dodávalo mému srdci příležitost pro křik.
Stmívalo se.
Venku foukalo. Většina lidí měla čepice, nebo ledabyle okolo sebe omotanou huňatou šálu. Větve stromů sebou házely sem tam, po chodnících jakoby běhalo listí a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly.
Cítila jsem jeho pohled; nejprve na obličeji a poté na rukou. Jednou rukou jsem držela svůj hrnek, aby se nepřevrhl a druhou rukou jsem se jemně dotýkala obličeje. Byla jsem nesvá, nedokázala jsem se mu podívat do očí, přestože jsem jeho obličej chtěla vzít do svých rukou a položit svá ústa na jeho, jak kdyby to bylo mé poprvé.
Proč nemluví? Nebo mluví? Vždyť ani mluvit nemusí, stačí mi jeho přítomnost. Chci být v jeho přítomnosti. Chci aby se mě jeho dlaně dotýkaly. Všude. Proč jsme vůbec tady. Chci s ním být sama.
Mé myšlenky nenabíraly konce.
Napila jsem se. Káva už vychladla, jsme tu už dlouho. Naprosto ztrácím pojem o čase.
"Nad čím přemýšlíš?" vytrhne mě z myšlenek. Na něj. Zvednu oči a zadívám se do těch jeho a cítím se jak ztracená uprostřed oceánu, naprosto pohlcená, lapající po dechu.
Napiju se znovu, abych mohla oddálit odpověď. Dopíjím, ke konci loku se mi do úst dostává hořká pachuť čehosi. Pokrčím rameny, zadívám se z okna po mé levici. Nepadá snad venku sníh?
"Měla jsem si do té kávy dát víc mlíka," odpovídám a nadále toužím po jeho dotecích. A najednou si uvědomím, že on je vlastně to nejlepší, co mě kdy potkalo.
