Pamatuji si na období, kdy jsem býval zelený; temné časy to byly. Všichni okolo mě kvetly, měly plody, zářili barvami a stál okolo nich zástup lidí, kteří se na jejich krásu nemohli vynadívat.
A pak jsem tu byl já, nevzhledný, ničím výjimečný, pouhopouhý keř u silnice, sazemi oliskaný, jak neposlušné dítě.
Jenže jednoho dne se do domu, před kterým stojím, přistěhovala nová rodina - maminka, tatínek, malý klouček a pejsek, který tak tak dosahoval k mým prvním větvím. I tak se vždy vysápal na zadní a začal mě očichávat; miloval jsem to.
Klouček okolo mě na chodníku jezdil na tříkolce a jeho maminka mě jednou za měsíc hnojila. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem se proměnil v růžový keř. Byla jsem jak v ohni, cítil jsem se jak kdyby mě přesadili. Bylo to tak očišťující a uvolňující.
A vím, že až se jednou rodina, z domu u kterého stojím, přestěhuje, zůstanu růžovým keřem a budu v pořádku.
