Pamatuji si ten zapadlý roh knihovny kdesi ve střední Itálii. Chodila jsem tam pro útěhu, protože daný prostor byl tak malý, že se zdálo, že vás jednotlivé police objímají a ničí to temné, co se z vašeho srdce snaží uprchnout. Slané slzy mi tekly po zrudlých tvářích, ale mé vzlyky nikdo neslyšel. Byla jsem moc daleko od ostatních jak v knihovně, tak ve své hlavě.
Každý týden jsem chodila na ono místo, vyčkávala jsem, než přejdou ty bolestné steny, které mé tělo tak ubíjely, že jsem odcházela z knihovny vyčerpaná. Jednoho dne se však cosi změnilo. Seděla jsem tam, vyčkávala jsem, až ze mě ona bolest vyprchá a přišel on.
Neuměl anglicky, pouze si sedl vedle mě a začal tišet zpívat. Svět najednou dostal obrysy, to co bylo předtím tmavé získalo světlý odstín a to, co ubližovalo najednou hladilo po srdci. Svět byl najednou lepší místem a já jen v nitru doufala, že takový na nějakou chvíli zůstane.
