Skrze své zaslzené oči se dívám na hvězdnatou oblohu a počítám do třiceti. Chtěla bych toho tolik udělat, ale nevím jestli mám čas. V hlavě vzpomínám na všechny věci, které jsem prožila, a které bych prožít ještě chtěla, ale všechno se rozplývá v mlze.
Jsem jak ve snu, ze kterého není úniku. Ale já chci utéct. Chci být zase volná, cítit vítr ve vlasech, letmé pohlazení po tváři, nádech a výdech dodávající sílu a moc. Ale kde to je? Kam to kdo schoval? Proč mi to nedají zpět? Čím jsem si to zasloužila?
A jakmile se dostávám k číslu třicet, už doufám v pokoj a klid, ale toho se mi nedostává.
Možná příště.
Možná nikdy.
