Skrze své zaslzené oči se dívám na hvězdnatou oblohu a počítám do třiceti. Chtěla bych toho tolik udělat, ale nevím jestli mám čas. V hlavě vzpomínám na všechny věci, které jsem prožila, a které bych prožít ještě chtěla, ale všechno se rozplývá v mlze.
Jsem jak ve snu, ze kterého není úniku. Ale já chci utéct. Chci být zase volná, cítit vítr ve vlasech, letmé pohlazení po tváři, nádech a výdech dodávající sílu a moc. Ale kde to je? Kam to kdo schoval? Proč mi to nedají zpět? Čím jsem si to zasloužila?
A jakmile se dostávám k číslu třicet, už doufám v pokoj a klid, ale toho se mi nedostává.
Možná příště.
Možná nikdy.
Moc hezké......
OdpovědětVymazatVzduch byl chladný. Podzim už o sobě dával naplno vědět. Za večerní procházky se na chodníku, osvětleném pouličními lampami, vesele mihotaly stíny. Listy stromů ševelily tichou nostalgickou píseň a rytmicky se pohupovaly v lehkém vánku. Provoněno dávnými vzpomínkami na pouštění draků, čerstvě napadaný sníh, prázdniny u babičky, do tmy zářící tramvaje podvečerního Brna či vůni pečených kaštanů v elektrické troubě, to vše, prolínajíce se jedno v druhé, stále intenzivněji pronikalo pod kůži. Chřípí začala nasávat plnými doušky nejlahodnější nápoj okamžiku, oči začaly pojímat jediným pohledem hloubku právě prožité vlastní nesmrtelnosti.
OdpovědětVymazat