Vždy jsem si myslela, že jsem ta, která je plná lásky, ale nemá ji komu dát. Doufala jsem, že až najdu někoho pravého, tak tu lásku předám. Ale ono to tak nakonec nebylo. Byl to pouhopouhý výmysl mé hlavy, že mé tělo nějakou láskou oplývá. Protože jsem hluboce prázdná, bez emocí, bez jakéhokoliv citu.
Pouze hledím, jak mi všechno probíhá před očima, jak bych nejradši zakřičela STOP, ale všechno stále utíká moc rychle, na to, aby tomu můj křik zabránil. A tak jediné, co můžu udělat já je zastavit samu sebe. Na chvilku zastavit a přemýšlím nad vším, co všechno a kdo pro mě znamená a zjistit, jak všechno vyřeším, i když vnitřně vlastně vím, že nic nevyřeším, že si pouze snažím koupit jakýsi čas, který od nikoho vlastně koupit nemůžu.
Jsem všeho moc plná, ale zároveň jsem tak prázdná. Oxymorón, který jsem si myslela že nikdy platit nebude.
Kéž by se svět na chvilku přestal točit. Nebo aspoň má hlava.
