"Neříkej mi, že se toto bude opakovat každý večer," říká mi máma z postele a dívá se na mě s prosebnou tváří. Beru do ruky klíče, do kapsy schovávám mobil a aniž bych se na ni otočila odpovídám: "Nevím, asi ne." Sama si však odpovědí nejsem jistá.
Venku je tma, hvězdy se pomalu objevují. Když vyjdu z domu, z hospody odnaproti na mě všichni zírají. Nesnáším ty jejich pohledy - zdají se mi, jak kdyby mě propalovaly a má kůže červenala a já umírala.
Jakmile se z dosahu jejich pohledů, vytáhnu mobil a začnu dopisovat kratší příběh, který jsem začala psát při čekání na něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat