Ta nedokonalá

Polštářky jeho prstů se dotýkají mé hebké pokožky na tvářích a krku a prozkoumávají místa, na něž se dennodenně jeho oči dívají. Dech se mi zpomaluje, zavírám oči a vnímám ty pomalé, jemné pohyby a cítím se jako pod vlivem drogy.

Rozepíná mi košily, knoflík po knoflíku, opatrně a pomalu. Jeho pohyby mi připomínají hru na housle a představuji si tu hudbu, kterou vytváří. Zakláním hlavu a vnímám pouze svou zvědající hruď.

Vtom se probírám z toho snu a dívám se mu do tváře. Je tak zničená a překvapená. Dívám se na místa, kam jeho oči směřujía vidím břicho a prsa pořezaná ostrými předměty. Červené ranky se na nás usmívají. Připadá mi to častečně vtipné.

Nebylo to jako v knihách, kdy vaše rány začne líbat. Nebylo to tak, že by se mi zadíval do očí, řekl, že to bude dobré a poté mě objal. Nebyly to žádné výhrůžné řeči se slovy musíš a měla bys. Nebylo to nic ve smyslu hrozeb. Bylo pouhé ticho. Ach, to hrozné ticho, které bych nejraději probodla nožem.

Na chodbě jsou poté jenom slyšet jeho kroky a bouchnutí hlavních dveří. Choulím se v rohu postele a dívám se z okna, jak odchází. Rukou projíždí ve svých hustých vlasech a neotáčí se a já se zmůžu na pouhý pláč a myšlenku na ostré předměty.

Upadám do snu

Husí kůže. Přivřená víčka a letmí dech... a to bušení srdce, ach. Tančení v kruhu jako zbláznění. Plápolání ohně, jehož záře okusuje naše chodila a tvé příjemné doteky na mé kůži. Letmé polibky na krku a šeptání, jak mi to dnes sluší.

Pokusím se tě dotknout, ale ty mi vynadáš a rozzlobeně vztyčíš prst. Zasměju se jako malá holka a snažím se tě usilovněji chytnout. Jenže spadnu, padám na záda a směju se se zavřenýma očima.

Během chvíle cítím tvou přítomnost vedle mě, aniž by ses mě dotýkal. A upadám do snu.

Myslel jsem na tebe

"Omlouvám se," řekl tiše, podobajíce se zbitému psovi. "Je mi to tak líto."

Zasmála se, jak jí to přišlo vtipné. Měla chuť mu zatleskat za falšovanou lítost a za mistrovské přetvařování. Chtěla si vyrvat všechny vlasy z hlavy, chtěla pocítit větší bolest, než kterou zažívala nyní. Zatínala zuby, aby neudělala něco, čeho by poté mohla litovat.

"Zahodilo jsi to všechno... a to jen tak," opět se zasmála, "jako lusknutím prstů. Jak kdyby to bylo jednoduché, jak kdyby to nic a nikoho neovlivnilo. Myslel jsi na něco při tom, když jsi to udělal?"

"Na tebe."

"Na mě, haha," cítila slzy. "Asi to k ničemu nebylo. Ty jsi se prostě jen zabil!" zakřičela.


"Ano, já jsem se jen a pouze zabil..."

Buch, buch, buch

"Měla bych tě nechat jít. Nechat tě, ať nalezneš tu pravou."

"Jak mám poznat, že je to ta pravá?"

"Podívat se jí do očí, cítit v těle motýly, slyšet šustění jejich křídel. Obdivovat krásy jejího těla, dotýkat se jí jemně a pomalu."

Chytil ji za ruce, podíval se jí zpříma do očí a pouze hleděl. "Jak se cítíš?" zeptal se.

"Cítím, že jsi ten pravý." Vzal její pravou ruku a položil si ji na srdce.

 "Cítíš to?" usmál se, "to buší jen a jen pro tebe."

Hnědé oči

Pomalu jsme se k sobě přibližovali a naše prsty se letmo dotýkaly. Cítili jsme elektřinu probíjející naší pokožkou, která se snažila nás od sebe odtáhnout, ale my jsme se nenechali. Bylo to tak intimní, osobní a přesto tak vzdálené a cizí. Neznala jsem tento pocit.

Mírným pohybem, jako když se člověk plíží k bezbrannému zvířeti, se nakláněl k mému uchu, jemně, že jsem postupně vnímala jeho dech a bušení srdce. 

"Nemůžu tomu uvěřit," vydechl, "nedávno, pro mě hnědé oči byly pouhopouhé hnědé oči. Nyní, když hnědé oči spatřím, vidím tebe a mé tělo zkamení pod tím omamným pohledem. Zaklínáš mě, já se ti volně vzdávám a miluji to."

Umění

"Něco jsem napsal," řekl a podal jí kus popsaného papíru. Písmo bylo nečitelné a vypadalo jako cizí znaky. Vzala do rukou tenký papír a ledabyle si ho prohlížela. "Co to je?" zeptala se mírně, aby nezněla útočně.
"Inspiroval jsem se tebou," řekl a nepatrně se usmál. "Uviděl jsem tvůj obličej a prostě...," nevěděl, co říct. Bylo toho tolik, ale bylo to tak těžké říct ve slovech. "Jak kdybych se díval na nějaké umění a já prostě nedokázal jen tak sedět."

Doteky

Dívala jsem se mu hluboko do očí, ačkoliv on se do těch mých nechtěl podívat. Měla jsem chuť vyrvat si srdce z hrudi, podat mu ho v rukou a neustále křičet: "Vezmi si ho! Vem!" - Ale pouze jsem zkroucená jako panenka seděla na zemi a se slzami v očích jsem pozorovala jeho tvrdé kroky.

"Nechápu, jak jsi něco takového mohla provést! A zrovna s ním!" ukáže kamsi bokem a já se tím směrem zadívám. Udělala jsem chybu. Udělala jsem tak velkou chybu a já to vím. Vím to. Stydím se za sebe. Chci pryč.

V okamžiku, kdy se přiblíží ke mně, snažím se ho jemně prsty dotknout, ale on mé ruce ledabyle odstrčí a zakřičí: "Už se mě nikdy nedotýkej. Nikdy!" A to bylo to, co mě dočista zlomilo. Pochopila jsem, že to již nikdy nebude takové, jaké to bylo. A věděla jsem, že viníkem jsem pouze já a nikdo jiný.

"Stále tě miluji," zašeptám a pohled upřu k zemi. Srdce mi buší. Zastavil se u krbu, o nějž se rukama opírá. Jeho svaly jsou napjaté, čelisti má pevně stisknuté: "Já tebe ale ne." Odejde z místnosti a je ticho.

Mé hlasité vzlyky naplňují ticho v místnosti, když vtom zakřičím: "TAK DOST," a je tma.