Co je to láska?

Dario byl statný muž, alkoholik a pobuda. Bylo mu 45 let ale vypadal na šedesát, proto si ho spousta lidí pletla se seniorem. Nikdy byste neočekávali, že z člověka, jenž vyrostl v úplné rodině, rodiče se o něj starali řádně a byl dobře vychován, se stane někdo, koho jeho žena bude nenávidět a bude doufat, že v co nejbližší době umře na otravu alkoholem nebo rakovinu jater. 

Milovala ho. Lila ho dříve tak neskutečně milovala, že by zaprodala svou duši ďáblu jen proto, aby se vrátil její milovaný z doby před dvaceti lety. Věděla že, že je to nesmysl a že její modlitby, které tiše šeptá vzhůru jsou naprosto zbytečné, ale neztrácela naději. 

"Lilo!" zakřičel Dario a hlasitě si říhl, jako kdyby dodával za svou větou vykřičník. "Dones mi další pivo. A ten pes vod sousedů zas řve, řekni jim něco, vůbec neslyším fotbal." Lila si od něj vzala prázdnou láhev a tiše tam stála, než potichu řekla: "Vždyť je to jen štěně, Dario."

"Pěkně votravný štěně," zakřičel hlasitě, "jestli nepřestane štěkat, vezmu z kůlny sekyru a už štěkat nebude," zasmál se hlasitě. "A teď mazej pro to pivo a už nemel." 

"To neříkej!" řekla tvrdě a ukázal na něj prstem. Položila prázdnou láhev na stolek vedle něj a polohlasem prohlásila: "A to pivo si dones sám." 

Byla na odchodu, cítila svou nohu již na prahu, když v tom ji chytly tlusté ruce okolo pasu a táhly ji zpět do pokoje. Cítila, jak jí nadzvedávají sukni a v tom okamžiku věděla jedno. Už neví, co je to láska.

Mona Lisa

Opíral se o okenní parapet a na rtech mu hrál úsměv. "Jsi krásnější než Mona Lisa," pronesl a ruce si založil na hrudi. Na pažích se mu jeho modrá košile nedokázala více roztáhnout a tak ruce lehce škrtila. 

Amélie zvedla oči od knihy. Zorničky se jí zvětšily a barva očí se jí díky světlu změnila. Bylo to zvláštní. Najednou její oči nebyly modro-šedé ale zelené a vytvářely z ní naprosto jinou osobu. Zavrtěla hlavou jak nad malým dítětem a vrátila se zpět ke knize, která ji ležela v klíně. "Nepřeháněj."

Pryč

Měla zavřené oči a oční víčka se jí třepotala jako motýlí křídla. Dodávala dojem, že spí a zdá se jí noční můra, když jste se však podívali zblízka, všimli jste si slz, které stékaly po jejích tvářích a zanechávaly mokré skvrny na polštářích. Chtěla ten pocit úzkosti ze svého těla vyhnat, vyříznout nebo vyrvat holýma rukama. Byla schoulená v malém klubku a v jedné ruce držela dopis tak pevně, až se jí třásla ruka v křeči.

Z jejích vzlyků jste měli potřebu ji obejmout a utěšovat ji jak malé batole, v místnosti se však nikdo nenacházel. Byla zde dočista sama a snažila se vyrovnat s bolestí sžírající její tělo.

Má Drahá,

neboj se, jsem navždy s tebou. Napsal jsem tvé jméno na střelu, aby každý věděl, že jsi byla to poslední, co mi prolétlo hlavou.

Jonathan M.

Zakřičela. Hlasitě. Snad proto, aby toho démona ze sebe dostala a konečně opustil její již tak dost zraněné tělo. Nepodařilo se však. Stále cítila to bolestivé a již skomírající srdce, které tak tak bilo.

***

"Zemřela bezbolestně," oznámil doktor a se smutným obličejem opustil pokoj. Celá místnost byla ponořena ve smutečním šatu. Ležela tu mrtvá dívka a v rukou držela popsaný list papíru:

Můj Drahý,

nikdy jsi mi neřekl proč.

Mia L.

Slunce = Měsíc

Obejmi mě. Chci se schovat do něčího náručí, schovat se před světem, zahnat ty ošklivé myšlenky. Obejmi mě. Nechci již myslet na všechna ta nevyřčená slova a pokusy o osamostatnění.

Podívám se na něj jako na Boha s obavami v očích, aniž bych věděla, jak se tam vzaly. "Myslím, že se někdy Slunce cítí smutně?" zeptám se, přičemž se on na mě zadívá s nechápavým pohledem. Co to opět povídáš, má drahá. Je to důležité. Proč se nad tím nikdo do teď nezamyslel? Přitisknu se více k jeho hrudi a zbytek mu šeptám do trička, co má právě na sobě. "Protože se celý svůj život snaží natahovat své ruce co nejdál, přičemž jej za ně nikdo nedokáže chytit. Nikdo se na něj nedokáže dostatečně dlouho dívat na to, aby se do něj zamiloval," na chvíli se odmlčím, abych nabrala dech. Lehce zavrtím hlavou a poté pokračuji. Cítím, jak se mě jeho ruce dotýkají, ale mé tělo si toho dostatečně nevšímá. "Ale potřebujeme jeho světlo, protože říkáme, že Slunce je důležité, ale jakmile přijde noc, okamžitě se zamilujeme do Měsíce. Protože kdo by se dotkl něčeho, u čeho by riskoval, že se spálí? Kdo by miloval něco, co zraňuje?

Bum!

Seděla v kavárně s hlavou opřenou dlaní, až se její zdála zdeformovaná a pozorovala lidi z okna. Kam tak všichni pospíchají? Nikdo si jejího pohledu v okně nevšiml a ona vlastně byla ráda. Ráda pozorovala lidi, ač sama neměla ráda, když někdo pozoroval ji. Bylo to zvláštní. Ráda pozorovala lidi a nepřipadalo jí to hloupé.

"Dáte si ještě něco, slečno?" zeptal se číšník kdesi za jejími zády. Aniž by pohnula hlavou, zadívala se na svůj hrnek plný kakaa a poté jemně zakroutila hlavou. Číšník pochopil a poté tichým krokem odešel. 

Chtělo se jí plakat, necítila ale, že by se její oči plnily vodou. Měla pocit, že se za chvíli rozpadne na kousíčky. Chtěla se vzdálit ale cosi ji přimělo zůstat tady, v tom místě, kde se cítila tak osaměle. Chtěla umřít.

Zadívala se na někoho na protější straně a nespouštěla z něj oči. Jeho vlasy sebou házely ve větru, rty se mu pohybovaly - s někým telefonoval. Když si všiml on jí, zastavil se čelem k ní, s telefonem stále u ucha a nepatrně se na ni usmíval. 

Ale ona se nestačila usmát.

V tom slyšela křičící lidi okolo a vrzání nábytku.

A potom BUM! Už nic nebylo.

Doma

Spala. Její oči byly těžké a tělo leželo, jak kdyby bylo mrtvé. Měsíc jí svítil skrze okno přímo do obličeje, ale byla tak unavená, že jí to ani nevadilo a pouze tiše oddechovala jako malé dítě.

Slyšela, jak se otevírá okno. Jak jím někdo vniká dovnitř a jí to bylo jedno. V hlavě se jí míhaly ty nejhorší věci, které by se mohly stát, ale nic. Nepohnula se.

"Jsem tady," uslyšela u svého ucha a na tváři se ji rozprostřel úsměv. Cítila, jak si lehá vedle ní na postel a jemně ji objímá. Víc ji přikrývá dekou a dotýká se jí jemně, jak křehkého stvoření - Což ona byla. "Nic se neděje," šeptá, "už jsem tady."

A v tom se to stalo. Na povrch se derou slzy a valí se jí po tváři jako Niagarské vodopády. Tak dlouho to v sobě držela, že už tomu ani nedokázala zabránit. Cítila se tak bezmocně a zranitelně a tak se více schoulila do klubíčka, podobně jak to dělají malá koťátka.

Chtěla promluvit, říct mu, proč pláče a proč se chová tak slabě. Chtěla křičet, vykřičet do světa všechnu tu bolest. Chtěla ze sebe seškrábat tu hnusnou kůži a zahodit ji daleko, jak nejdál by to bylo možné.

"Chci domů," zašeptala mezi vzlyky. Ale kde je vlastně to doma?

Mé sluneční paprsky

Slunce pohlcovalo mou duši. Cítila jsem, jak ji vytrhává z mého nitra a trhá ji na neposbíratelné kousíčky.

"Proč to děláš?" ptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozumí, když mluvím mezi vzlyky a tak jsem dále jen opakovala: "Proč? Proč? Proč?" neustále dokola.

Zadívala jsem se na něj a jeho krása mě oslepila jako ty nejprudší sluneční paprsky. Ukazovákem mi více zvedl bradu, až se naše obličeje nacházely necelých deset centimetrů od sebe a nakonec mě políbil. Tak sladce. A jeho rty nahrazovaly slova, která měla být vyřčená a která mě měla tolik zranit.

A já jen plakala, protože jsem si uvědomovala, že toto je konec.