Bum!

Seděla v kavárně s hlavou opřenou dlaní, až se její zdála zdeformovaná a pozorovala lidi z okna. Kam tak všichni pospíchají? Nikdo si jejího pohledu v okně nevšiml a ona vlastně byla ráda. Ráda pozorovala lidi, ač sama neměla ráda, když někdo pozoroval ji. Bylo to zvláštní. Ráda pozorovala lidi a nepřipadalo jí to hloupé.

"Dáte si ještě něco, slečno?" zeptal se číšník kdesi za jejími zády. Aniž by pohnula hlavou, zadívala se na svůj hrnek plný kakaa a poté jemně zakroutila hlavou. Číšník pochopil a poté tichým krokem odešel. 

Chtělo se jí plakat, necítila ale, že by se její oči plnily vodou. Měla pocit, že se za chvíli rozpadne na kousíčky. Chtěla se vzdálit ale cosi ji přimělo zůstat tady, v tom místě, kde se cítila tak osaměle. Chtěla umřít.

Zadívala se na někoho na protější straně a nespouštěla z něj oči. Jeho vlasy sebou házely ve větru, rty se mu pohybovaly - s někým telefonoval. Když si všiml on jí, zastavil se čelem k ní, s telefonem stále u ucha a nepatrně se na ni usmíval. 

Ale ona se nestačila usmát.

V tom slyšela křičící lidi okolo a vrzání nábytku.

A potom BUM! Už nic nebylo.

Doma

Spala. Její oči byly těžké a tělo leželo, jak kdyby bylo mrtvé. Měsíc jí svítil skrze okno přímo do obličeje, ale byla tak unavená, že jí to ani nevadilo a pouze tiše oddechovala jako malé dítě.

Slyšela, jak se otevírá okno. Jak jím někdo vniká dovnitř a jí to bylo jedno. V hlavě se jí míhaly ty nejhorší věci, které by se mohly stát, ale nic. Nepohnula se.

"Jsem tady," uslyšela u svého ucha a na tváři se ji rozprostřel úsměv. Cítila, jak si lehá vedle ní na postel a jemně ji objímá. Víc ji přikrývá dekou a dotýká se jí jemně, jak křehkého stvoření - Což ona byla. "Nic se neděje," šeptá, "už jsem tady."

A v tom se to stalo. Na povrch se derou slzy a valí se jí po tváři jako Niagarské vodopády. Tak dlouho to v sobě držela, že už tomu ani nedokázala zabránit. Cítila se tak bezmocně a zranitelně a tak se více schoulila do klubíčka, podobně jak to dělají malá koťátka.

Chtěla promluvit, říct mu, proč pláče a proč se chová tak slabě. Chtěla křičet, vykřičet do světa všechnu tu bolest. Chtěla ze sebe seškrábat tu hnusnou kůži a zahodit ji daleko, jak nejdál by to bylo možné.

"Chci domů," zašeptala mezi vzlyky. Ale kde je vlastně to doma?

Mé sluneční paprsky

Slunce pohlcovalo mou duši. Cítila jsem, jak ji vytrhává z mého nitra a trhá ji na neposbíratelné kousíčky.

"Proč to děláš?" ptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozumí, když mluvím mezi vzlyky a tak jsem dále jen opakovala: "Proč? Proč? Proč?" neustále dokola.

Zadívala jsem se na něj a jeho krása mě oslepila jako ty nejprudší sluneční paprsky. Ukazovákem mi více zvedl bradu, až se naše obličeje nacházely necelých deset centimetrů od sebe a nakonec mě políbil. Tak sladce. A jeho rty nahrazovaly slova, která měla být vyřčená a která mě měla tolik zranit.

A já jen plakala, protože jsem si uvědomovala, že toto je konec.

Miluji tě

Zasténal "Miluji tě" lehce do mého ucha, tak tak slyšitelně.

Když jsem se ho zeptala, co řekl, abych se ujistila,

začervenal se a řekl "Nic."

Dva roky, poté, co jsem ho opustila, mi zavolal na mobilní telefon,

aby mi konečně řekl, že opravdu do mého ucha zasténal "Miluji tě."

Když jsem se ho zeptala, proč mi to neřekl dříve, abych se ujistila,

zasmál se a řekl, že se bál, že bych odešla a považovala bych slova "Miluji tě" bezcennými.

Tak jsem mu řekla, že pokud by mi tu noc objasnil, že mě opravdu miluje,

nemusel by mi volat dva roky poté, protože bych ho neopustila.

Opustila jsem ho, protože jsem se bála, že byl moc vystrašený milovat,

kdyby mě znal lépe, věděl by, že bych chtěla, aby ta slova zasténal znovu.

A tak se mě zeptal přes mobilní telefon, jestli bych zvážila druhou šanci.

Když jsem se ho zeptala, proč se rozhodl ptát se teď, abych se ujistila,

odpověděl, že se teď cítí v bezpečí.

Nadechla jsem se a řekla jsem mu, že mám ráda nebezpečí.

A stejně, že má dva roky zpoždění.

Potichu a lehce jsem zašeptala "Miluji tě" přes mobilní telefon, tak tak slyšitelně.

Když se zeptal, co jsem říkala, jen aby se ujistil,

Zasmála jsem se a řekla: "Jednou jsem tě milovala."

Ta pravá

Uvnitř místnosti bylo černo. Někdo zatáhl žaluzie a nikdo se neodhodlal rozsvítit. Zvuky tříštícího se skla se nesly celým bytem a ve vaší hlavě vyvolávaly paniku. Srdce bušilo na poplach a dávalo najevo, že toto není místo, kde byste se zrovna měli nacházet; i tak jste však zůstali.

"Mohla by ses, prosím tě, uklidnit?" položil řečnickou otázku, prsty si masíroval oční víčka. Hlava ho bolela z toho všeho hluku. Bylo mu jasné, že nemůže odejít do té doby, nežli se všechno vyřeší tak, aby nedošlo k žádnému dalšímu nerozumění, ale i tak by nejraději šel domů a lehl si do postele a spal.

"Já jsem naprosto klidná," opáčila nazpět a rozhodila ruce do vzduchu na zdůraznění. "Jen," na chvíli se uklidnila, zavřela oči a pravou dlaní se opřela o stůl z mahagonového dřeva. Dýchala zhluboka, snažila se ze sebe dostat ten vztek. "Jen mi řekni," otevřela oči a pramen vlasů si schovala za ucho, "co se mezi námi stalo?" Byla to jakákoliv normální otázka, ale pro ni znamenala tolik.

"Nerozumím."

"Rozumíš."

Vzdychl. Byl unavený.

"Miluji tě," řekl a ona kývla. Po tváři ji stékala slza. Snažila se nepodlehnout hořkému pláči, který se v ní ukrýval. "Ale prostě nejsi ta pravá."

Je to možné? Milovat lásku?

Byl večer. Oba leželi na posteli a jejich oči hleděli vzhůru. Všude byla naprostá tma, okolo jejich těl se mihotala zvláštní atmosféra a naplňovala pokoj hrůzou.

"Ty víš, jak moc tě miluji, že ano?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, mluvil dál. "Myslím... myslím, že jsem se do tebe opět zamiloval. Zamiloval jsem se do tebe tím způsobem, jakým ty se vždy zamiluješ do červánků na obloze. Je to jenom o tom zjistit, co je za tím vším. Zamiloval jsem se opět do melodie tvé duše. Ne, myslím, že jsem se zamiloval do lásky samotné. Je to možné? Milovat lásku? A spadl jsem zatraceně hluboko. Jen, to je to, co se mi honilo v hlavě. Omlouvám se. Jen se mi zdá, že mé tělo jakýmsi způsobem potřebuje lásku, protože já vlastně o ní nic nevím. Promiň, to, co jsem řekl, nedává žádný smysl.

Ale řekni mi. Je to možné? Milovat lásku?"

Jeho pohled spadl na její tvář hledící směrem vzhůru. Přiblížil se k ní a pohladil ji po tváři. Byla studená jako led; byla mrtvá.

Nemoc lásky

Večeřeli. Měli krůtu s bramborem a ve skleněných miskách se podával mrkvový salát. Místnost byla osvětlena jemným světlem, takže spíše převládala tma nežli světlo. Seděli tu dva. Muž s krátce ostříhanými vlasy, pojídající krůtu jako boží jídlo a dívka, jejíž oči ukrývaly tajemství. Dívala se na něj způsobem, který nedokážete zapomenout. Byl plný bolesti, ale zároveň lásky, pokory a milosti. Chtěla se ho dotknout. Stačilo by jen trochu, aby cítila to teplo, které z něj sálá a ona cítila, že žije, že jsou jakýmsi způsobem spojeni.

Položila příbor, bradu si opřela o dlaň a zpod řas pozorovala jídlo, které nabíral na vidličku. Jakmile sousto strčil do úst, prstem pohladila ubrus položený na stole a promluvila: "Miloval bys mě stále, kdybych byla blázen?" 

Muž se zasmál. Bez jediného pohledu položil příbor na stůl a ubrouskem si otřel ústa, ačkoliv byla čistá. Jeho oči našly její a ona v nich viděla pobavení: "Co tím myslíš, drahá?" Chtěl jí chytnou za ruku, ale ona ji odtáhla, cítila jak se jí začínají třást. 

Trochu bláznivě se zasmála: "Jsem do tebe blázen," řekla a pohladila ho dlaní po tváři. "Já do tebe taky," řekl a pokračoval v jídle, lehce zmaten.

Její pohled ho stále neopustil a když sledovala pohyby jeho úst, přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby mu ukázala, jakým bláznem doopravdy je.