Krása

Tančili. Pohybovali se ze strany na stranu, jejich nohy proklouzávaly jedna pod druhou, až se vám hlava motala. Vdechovali jste nozdrami atmosféru a cítili jste, jak je hustá a vy nedýcháte.

Svinul si ji blíže k hrudi jako malou křehkou panenku. Tančili pomalu a jemně, ona mu hlavu položila na hrud a poslouchala bušení jeho srdce, jak kdyby to byl její taneční rytmus.

"Miluji tě," zašeptal a aniž se na ni podíval, usmála se a ten pocit mu stačil. Byla jeho. Roztáhl paže a ona se jediným pohybem jako rozvinujíce se poupě od něj odvinula. Bušilo jí srdce a cítila v podpaží, jak se potí.

"Když se směješ," pustil její ruku a oběma rukama si chytl hlavu, "myslím, že se zblázním. Směješ se jako bohyně a já se nad tím zvukem míním zbláznit." Zadíval se směrem k zemi, ale když si všiml, že se k němu pomalým krokem blíží, ostražitě sleduje jeho kroky, podíval se na ni a konečky prstů se jemně dotkl jejích rukou. Opatrně.

"Jsi blázen," zašeptala.

"Ano, jsem blázen. Až donedávna jsem neodhalil to, jak jsi jedinečná a jak si tvou krásu, půvab, chytrost a důvtip a šílenost nezasloužím. Nezasloužím si tvé polibky, kterými mě obdarováváš každé ráno. Nezasloužím si tvé zajímavé příběhy, jež téměř každé ráno vyprávíš u snídaně. Nezasloužím si tvůj úsměv, který na mě vzhlíží jako nějaký dar." Odmlčel se.

"Prosím," zanaříkala.

Slzy se mu valily po tvářích jako vodopády a ruce se mu třásly. "Tento svět si nezaslouží vlastnit takovou krásu."

Vytáhl z kapsy u saka malý revolver, zamířil a stiskl poušť. Dvakrát.

Teď se zamyslete. Chránil svět, chránil krásu nebo chránil ji? 

Pocity

Jejich tváře byly červené od studeného větru, který s jejich vlasy lomcoval jak s větvěmi. Bylo to krásné. Uvnitř svého těla cítili teplo, navenek však zimu. Rty měli tak blízko u sebe. Cítili bití svých srdcí navzájem. Ohromující pocit.

"Byl jste někdy zamilovaný?" pronesla tiše a zvědavě se na něj zadívala. Její pohled vás nutil vyslovit něco, co jste ani vyslovit nechtěli. Ty oči byly tak svůdné a tak naplňující... Čeho naplňující? To nikdo neví. Dlaněmi se opřela o studenou trávu a sedla si na paty. "Je to hrozné, že ano? Láska nechá vaše tělo otevřené, vaše srdce lehce proniknutelné...," očima zabloudila směrem k zemi, jak kdyby nacházela slova, se kterými by měla pokračovat. "Najednou k vám může kdokoliv. Najednou jste tak bezmocní, že vás kdokoliv může zneužít."

S výrazem plným hororu na ni pohlédl a rukama ji chytil za slabá ramena.

"Co tím myslíte? Co tím chcete říct?" Jeho slova byla náruživá. Měl chuť říct tolik slov, ale něvědel, jakou mají formu. Jak máte někomu říci, jak se cítíte, když své pocity nedokážete popsat?

Zvedla svůj pohled směrem k jeho modrým očím. Moře. Představovala si, že je moře a ona se ztrácí v jeho vlnách a vůbec ji nevadí, že se topí.

"Vy to nechápete?" Zeptala se. Po levé tváři se jí skutálela slza na šedý kabát a zanechala na něm tmavý bod. "Klidně bych pro vás zemřela, ale žít pro vás nemohu." V ten moment vytáhne z kapsy malý revolver. Přiloží si jej ke spánku a do širokého okolí pronikne zvuk střely.

Dechberoucí

Pocit, když nedokážete popadnout dech, je neskutečně... ohavný. Zdá se, že jste na pokraji smrti (jste radostí bez sebe nebo se vám v očích zračí strach) a v tom se opět přehoupnete zpět do živoucího světa, jak kdyby se nic nestalo. Ale vy víte, že se něco stalo a že na to jen tak nezapomenete.

"Rád si s tebou povídám," řekl tiše, když vedle ní pomalým krokem kráčel. Vlasy jim oběma vítr házel ze strany na stranu, jejich oblečení se z nich pomalu snažil ztrhnout. "Rád si s tebou povídám, ačkoliv nemám co říct."

Její zelené oči se zadívali vzhůru na jeho obličej a sledovaly ty jemné rysy jeho úst. "Sama víš, že jsi dílem umění. Ne všichni tě pochopí, ale ti, co ano, ti na tebe nikdy nezapomenou."

Nebyli jako ostatní. Nedýchali. Byli jediní s plícemi, které nepotřebovaly kyslík. A jim se zdálo neskutečně ohromující, že na celé planetě jsou jediní oni dva, kteří nemohou říct, že udělali vše do svého posledního dechu.

Zastavili se. Stáli na vrcholu vysokého kopce a dívali se jeden druhému do očí. Nikdo z nich dvou nepromluvil. A vtom jak kdybych jejich mysl zakřičela a zaútočila. Plakala. Plakala, protože věděla, že toto je její konec. Konec toho všeho krásné i špatného, rozumného i hloupého. Cítila najednou, jak její plíce jí nutí se nadechnout. Slzy jí stékaly po tvářích a skapávaly na studenou zem.

"Nikdy jsem si toho nevšimla," pronesla pomalu. Její nohy ji nadále neudržely a její tělo se tak sneslo k zemi. Zamrkala očima. "Co když spadnu?" zavzlykala. "Chci létat. Kam se ukrývají monstra v mé mysli?"

V tom byl konec. Na světě zbyl pouze jediný člověk s plícemi jako dekorací a v náruči držící svou drahou osobu, které nestačil říct, že on je to monstrum.

Kouzelné Vánoce

Hustě sněžilo. Vločky Anně dopadaly na červenou čepici nasazenou na hlavě a vlasy měla propletené bílým sněhem. Pohled měla upřený k zemi a tak tak zadržovala slzy. Je možné, že by mi slzy v tomto počasí na tváři zmrzly? uvažovala v mysli. Nechtěla to však zjistit. Pomalu se stmívalo. Líbilo se jí, jak, ačkoliv je chvíli po čtvrté hodině, zapadá slunce a za chvíli se budou objevovat první hvězdy.

Za sebou ve sněhu zanechávala stopy, které se však během chvilky opět ztratily. Ruce schované v kapsách ji i tak mrzly. Nechtěla jít domů, do toho prázdného místa, kde na ni nikdo nečeká, kde se jí nikdo nezeptá, jak se cítí, nikdo ji zde neobejme. Od této chvíle to bude místo samoty, kam se nerada bude vracet a kde se bude ubíjet ve svých myšlenkách.

Roh ulice zabírala hospoda Roger's. Uvnitř bylo teplo, několik světýlek bylo pověšeno nad hlavami přítomných a na stolech byly rozsvícené svíčky. Lidé sedící na dřevěných židlích blízko vchodu, se na ni zvědavé zadívali a poté si opět všímali svého. Sedla si na barovou stoličku k baru a ruce založila na pultu. Když se jí barman zeptal, co by si dala, řekla si o whiskey s medem a poté se podívala na pár sedící kousek od ní. Ruce měli položené na kulatém stolečku a prsty měli mezi sebou propletené. Dívali se z očí do očí a sem tam upili s objednaného pití. Láska? Jak se vlastně pozná láska?

Maličko se napila. Pití ji projelo hrdlem tak rychle, že ho ani nezaregistrovala. Hořkost se objevila stejně rychle jako bolest v jejím srdci.

"Je zde místo?" pootočila svou hlavu na bok a její zrak padl na muže okolo třicítky, s tvářemi lehce zarostlými. V očích se mu míchala vřelost a láska a ona se v jeho blízkosti najednou cítila jako doma. Mírně přikývla a obrátila se nazpět ke svému pití. V okamžiku, kdy opět barman přišel, muž vedle ní řekl pouze "Dám si to stejné, co má tady slečna vedle" a opět odešel.

Hlasitě vzdychla, jak kdyby jí jeho přítomnost vadila a zadívala se kamsi ke stropu. Pozorovala jmelí pověšené za zlatou stuhu a přemýšlela nad tím, kdy se naposledy vůbec s někým líbala. Bylo to před měsícem? Ne počkat, v práci minulý týden. Dá se to však počítat, ačkoliv to sloužilo pouze jako ověření, jestli její spolupracovník je nebo není gay? Kéž by měla teď někoho, kdo by jí věnoval polibek pod jmelím, chtěla by někoho, kdo by ji objal a povídal jí o svých vášních, o svých koníčcích a usmíval se při tom, jak kdyby se mu splnil ten největší sen.

"Mohu?" zeptal se muž a ona se směrem k němu otočila. Ani netušila, jak se to vlastně stalo, proběhlo to během takové chvilky. Zavřela oči a cítila pouze jeho rty na těch svých. Přemýšlela, jestli je to opravdu skutečné nebo ze svého smutku blouzní a vytváří si iluze, aby se jí zlepšila nálada. V okamžiku, kdy oči otevřela, zjistila, že mužovi rty se dotýkají těch jejích. Byly jemné a vláčné jako vanilkové rohlíčky. Mohla by se jich dotýkat pořád. Zvedla svou dlaň a přiložila ji k jeho tváři. Když vtom mezi jeho tváři a její dlaní proběhla jiskra.

"Co to...," zadívala se na svou dlaň a ze slov ji unikly slova. Nedokázala nic vyslovit, byla oněmělá.

"Chtěla jste to, nebo snad ne?" zeptal se jí s nadzvednutým obočím a jeho oči ji pozorovaly. "Ale jak jste to...," její hlava byla zmatená. Ne, celé její tělo bylo zmatené. Co se to stalo? Jak se to stalo? Nedokázala vnímat své vlastní myšlenky. Rukama se dotkla své hlavy a prsty projela ve vlasech. Potřebovala se uklidnit. Otočila se půlkou těla k pultu a vypila pití až na dno. Prudce zavřela oči a vnímala pouze tekutinu která putovala její hrudí.

"Vaše sestra mě za vámi poslala," řekl a ona se s vykulenýma očima na něj zadívala. To se jí musí jen zdát. "Nezdálo se nám fér, takto přijít o milovanou osobu v období Vánoc. Měla byste mít u sebe někoho alespoň tu chvíli, než-li si zvyknete na to, že tu vaše sestra už není," jeho ruce se dotkly těch jejích a propletl s ní prsty. Cítila zvláštní energii pronikající do jejího těla. Jak kdyby ji předávala neviditelné štěstí a ona se najednou cítila šťastná. Ano, šťastná, sama by to dokázala říct nahlas, pokud by ji o to někdo požádal.

Přiblížil své rty k jejímu uchu a jemně zašeptal: "Veselé Vánoce."

Mrtvý dům

Noční pláč je slyšet přes celý dům, ozvěna se rozléhá. Nábytek ledabyle poházený po pokojích odpočívá a snaží se vydržet těch několik posledních okamžiků, než jen tak shoří a promění se v popel. 

Domem otřásla nemoc a nakazila celou rodina, která tu před více než osmdesáti lety zemřela. Jejich smrt byla darem a ne mstou. Nekonečná tma, která domem vládla patřila k hlavním darům, které si dům zasloužil. Vy byste snad byli šťastní, pokud byste museli vymáhat svou energii na něco, co již nemá cenu?

Avšak, omlouvám se, právě tuto činnost mají lidé v oblibě. 

Under the Sea; 2.

Seděla v kavárně a sem tam popíjela z růžového hrníčku položeného na kraji stolu. Vždy to tak dělala. Byl to způsob, jakým komunikovala s ostatními a vytvářela si o nich svůj vlastní obrázek. Když se někomu zdálo, že hrníček je moc na kraji, až by mohl spadnout, mile se na Amélii usmál, posunul hrníček a řekl: "Pozor, ať nespadne." A to ji vždy udělalo radost. Když však někdo okolo stolu prošel a schválně ještě boky do něj drcnul, sama pro sebe se zamračila.

Místo sluchátek si tentokrát na toto odpočinkové místo vzala prázdný deník, který už měla opravdu dlouho, a obyčejné tužky - přičemž na každé byl napsaný nějaký všeobecně známý fakt. Např.: Největší savec: Plejtvák Obrovský.

Měla takové tužky ráda. Při psaní jí dodávaly jakousi sebejistotu.

Červené kvítí

Červené kvítí zaplavovalo celou místnost a dodávalo jí vlastní život. Vzduch byl zvláštně sladký. Hnědá podlaha po našlápnutí mírně zavrzala a odhalila tak své stáří. Světlo z okna naproti dveřím, vnášelo do místnosti světlo a odhalovalo tak tu neskutečnou krásu. 

Nikdo netušil, z jakého důvodu byla tato místnost v panelovém domě plná červeného kvítí. Nikdo netušil, kdo sem červené kvítí dostal a kdo o nějak pečuje s takovou láskou.

Pravděpodobně by se lidé neměli zaobírat tím, kdo, jak a proč a měli by si pouze užívat tu krásu okolo sebe.