Slzy v podchodě

Procházíte podchodem, je vám zima, snažíte se udržet teplo. Před vámi jde rodinka: Maminka, tatínek, jedno dítě vedené za ruku, druhé je v kočárku. Jakmile ti zmizí z dohledu, objeví se najednou starší pán, který míří přímo k vám.

Chvíli si říkáte, že se chce na něco zeptat, ale když se zastavíte, abyste si ho vyslechli, šeptá tak, že ho neslyšíte a z očí se mu valí slzy.

Je slušně oblečený, šedivé vlasy má nakrátko zastřižené, černý kabát zakrývá větší břicho a černé kalhoty spolu s boty má lehce mokré.

Dívá se vám do očí, vy nic neslyšíte, protože šeptá a v podchodě je rušno. Je vám jasné, co zřejmě chce: Peníze, jídlo, cigarety? Hrozné na tom je, že ani jedno nemáte. Snažíte se mu nějak mile říci, že peníze bohužel nemáte (jelikož peníze u sebe nemáte snad nikdy). Jeho slzy vás bodají do srdce jako malé nožíky.

Řeknete: Omlouvám se, ale já opravdu peníze nemám. A poté zmizíte z dohledu, protože se již nemůžete dívat na toho muže, jak před vámi pláče a vy s tím nemůžete nic dělat, jelikož mu nemáte co nabídnout.

Vyjdete z podchodu schody do toho hnusného deště, čekáte na trolejbus a pouze si domýšlíte, co ten muž dělal dál, co vám vlastně chtěl říct a co ho tak rozplakalo.

Noční povídání.

Těším se na ty krásné dny, kdy budu sedět na zahradě, číst a dívat se na rostliny plné květů. Vzduch bude zvláštním způsobem sladký a nebe nádherně modré.

Doufám, že nebude takové příšerné vedro, jako bylo minulé léto - ačkoliv předpovídají, že takové bude.

Cítili jste někdy ve vzduchu něco, co vám připomínalo dětství? Já ano. Sádra. Je to zvláštní, ale od té doby, co jsem měla něco zlomeného, čas od času cítím sádru, i když s ní nikdo okolo mě nepracuje.

Posledních pár dní se mi zdá, že se mé stavy vracejí. Nechci, aby se vrátili. Chci, aby všechno z toho bylo už pryč a aby se to nevracelo.

Jednou jste nahoře, jednou jste dole

Víte, co nejvíce nemám ráda? Změny nálad. Jednou jste nahoře, jednou jste dole. A vy stále pořádně nevíte kde.

Ráda bych se omluvila všem, k nimž se nechovám zrovna mile, nebavím se s nimi nebo dokonce nereaguji na jejich slova. Ráda bych se omluvila všem, jimž jsem někdy ublížila - ať už s úmyslem či bez úmyslu. Ráda bych se omluvila rodině, přátelům, lidem, které jsem nikdy neviděla a dalším.

Ani nevíte, jak je to těžké.

Je zajímavé, jak pouhá slova mohou bolet. Jak se slova ze sekundy na sekundu dokáží proměnit v nůž s ostrou hranou, který vám projede hrudí tak rychle, že nedokážete ani zareagovat.

Několikrát mi bylo řečeno, že jsem tlustá, hloupá, mrdka, piča, kurva a další... Něco se ve mně zřejmě "rozbilo." Zvenku to zřejmě není vidět, ale uvnitř trpím.

Zdají se mi sny, které by se mi neměli zdát, jsou to noční můry a nelze s nimi skoncovat. Ubližovala jsem si způsobem, jímž by si nikdo ubližovat neměl. Nedávno se dokonce diskutovalo o tom, že bych měla být zavřena do psychiatrické léčebně.

Nemyslete si o mně, prosím, že jsem nějaký cvok, který by na tomto světě neměl žít, prosím, to ne. Jsem naprosto normální člověk jako vy, jen jiný. Jsem psychicky labilní.

Ať už uděláte cokoliv, vždy se mi bude zdát, že mě nemáte rádi, že mě pomlouváte a že byste byli rádi, kdybyste mne neznali. Vždy budu sledovat lidi okolo a myslet si, že na mně vidí něco špatného. Vždy budu raději sama než s někým, kdo rád mluví nahlas a přivolává pozornost. Kritizuji sebe tak, jak si myslím, že by lidé kritizovali mě.

Posledních pár let, bylo těžkých. Chtěla bych, abych všichni věděli, že i když to tak nevypadá, mám vás neskutečně ráda. Jen už to nedokážu dát najevo. Chtěla bych, aby se na mě lidé nedívali jako na někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku.

Rozhodně si můžete být jistí, že ať udělám cokoliv, tak toho za nějaký čas budu hluboce litovat. Stejně jako budu litovat toho, že jsem napsala tento článek.

V MHD nevědíc o světě

Představte si sami sebe v nějakém dopravním prostředku, začtení do knihy, nevědíc o světě. Někdo se na vás dívá, vnímá vaši krásu jako nějaký obraz, usmívá se nad vašim účesem, který způsobuje příliš velké soustředění při čtení.

Vidí jak lehce a pomalu prsty dáváte pramen vlasů za ucho, aby vám nepadal do obličeje a při zajímavé scéně si koušete ret, abyste se nemohli smát.

Pozoruje vaše tělo - nohy jsou překřížené, tenké prsty drží pevné desky knihy a váš trup se spolu s ramenem opírá o studené okno, na které kapou průzračné kapky.

Kdybyste věděli, že vás někdo pozoroval nebo kdybyste měli alespoň podezření. Co byste udělali?

Z očí do očí

Když se na vás podívá, ucítíte v těle jakési uvolnění. Jak kdyby zatáhla za nějakou páku a z vašeho těla se uvolnily všechny formy stresu, starosti a strachu a byly jste najednou tak lehcí.

Ale když se na vás nedívá, cítíte se prázdní jako prázdná láhev od vodky.

Musíme si uvědomit, že pohledy lidí tu budou vždy. Ale záleží pouze na nás, jestli ucítíme, že to jsou pohledy správné, takové, které by se na nás dívat měly. Pokud je to naopak, měli bychom s tím něco dělat.

Půlnoční myšlenky

Podívejme se na sebe. Co z nás zbylo? Kousky střípků, které nikdo již dohromady neposkládá.

Cožpak vy to nevidíte? Ten zmatek v očích ostatních kdykoliv se na vás podívají. Ten zvláštní druh motýlků, kteří jim létají v břiše.

Nedívejte se na ně. Bude vás to bolet.

Poslední pohlazení po tváři.

Seděla na zadním sedadle v poloprázdném autobuse a četla si knihu, kterou si před jízdou půjčila v knihovně. I když se snažila soustředit na čtení mile hladící po duši, při každém otevření autobusových dveří však zvedla hlavu od knihy a zadívala se, co za lidi vchází a vychází.

Ráda pozorovala lidi. Byla to jakási vlastnost, které se nedokázala zbavit, ale za kterou byla ráda. Díky tomu dokázala o lidech zjistit tolik věcí. Dokázala rozpoznat, jaký vedou život, jaké období v životě právě prožívají nebo s jakými lidmi se stýkají.

O pár zastávek dále, kdy se otevřely opět autobusové dveře a kdy opět zvedla hlavu se ve předních dveřích objevil kluk. Jeho bílé zuby, které šly vidět díky jeho zářivému úsměvu, ji i na tu dálku naprosto oslepovaly. Vlasy měl učesané, ale kvůli větru, jenž venku panoval, se mu rozcuchaly.

Jakmile ji uviděl, chvíli na ni jen koukal a poté si sedl na zahřáté sedadlo, otočený směrem k její osobě. Dívali se na sebe po dalších pět zastávek, když vtom však dívce zazněl zvuk, značící, že ji přišla SMS zpráva. Zvedla prst - za což se vůbec nestyděla - na znak, ať chvíli počká.

Otevřela SMS zprávu a přečetla krátký řádek, na kterém bylo napsáno:

"Teď se srazíme s autem před námi. Rád jsem s tebou jel. Sbohem."

Chtěla se na něj podívat s tázajícím pohledem, ale už to nestihla. Nákladní auto, které jehlo před nimi a které se začalo smýkat, narazilo do přední části autobusu, čímž způsobilo okamžité stopnutí jízdy a také to, že do zadní části autobusu po sekundových intervalech narážela auta, která jela za autobusem.

Nebolelo to. Bylo to jako lehké pohlazení po tváři, které ucítíte naposledy v životě.