Z očí do očí

Když se na vás podívá, ucítíte v těle jakési uvolnění. Jak kdyby zatáhla za nějakou páku a z vašeho těla se uvolnily všechny formy stresu, starosti a strachu a byly jste najednou tak lehcí.

Ale když se na vás nedívá, cítíte se prázdní jako prázdná láhev od vodky.

Musíme si uvědomit, že pohledy lidí tu budou vždy. Ale záleží pouze na nás, jestli ucítíme, že to jsou pohledy správné, takové, které by se na nás dívat měly. Pokud je to naopak, měli bychom s tím něco dělat.

Půlnoční myšlenky

Podívejme se na sebe. Co z nás zbylo? Kousky střípků, které nikdo již dohromady neposkládá.

Cožpak vy to nevidíte? Ten zmatek v očích ostatních kdykoliv se na vás podívají. Ten zvláštní druh motýlků, kteří jim létají v břiše.

Nedívejte se na ně. Bude vás to bolet.

Poslední pohlazení po tváři.

Seděla na zadním sedadle v poloprázdném autobuse a četla si knihu, kterou si před jízdou půjčila v knihovně. I když se snažila soustředit na čtení mile hladící po duši, při každém otevření autobusových dveří však zvedla hlavu od knihy a zadívala se, co za lidi vchází a vychází.

Ráda pozorovala lidi. Byla to jakási vlastnost, které se nedokázala zbavit, ale za kterou byla ráda. Díky tomu dokázala o lidech zjistit tolik věcí. Dokázala rozpoznat, jaký vedou život, jaké období v životě právě prožívají nebo s jakými lidmi se stýkají.

O pár zastávek dále, kdy se otevřely opět autobusové dveře a kdy opět zvedla hlavu se ve předních dveřích objevil kluk. Jeho bílé zuby, které šly vidět díky jeho zářivému úsměvu, ji i na tu dálku naprosto oslepovaly. Vlasy měl učesané, ale kvůli větru, jenž venku panoval, se mu rozcuchaly.

Jakmile ji uviděl, chvíli na ni jen koukal a poté si sedl na zahřáté sedadlo, otočený směrem k její osobě. Dívali se na sebe po dalších pět zastávek, když vtom však dívce zazněl zvuk, značící, že ji přišla SMS zpráva. Zvedla prst - za což se vůbec nestyděla - na znak, ať chvíli počká.

Otevřela SMS zprávu a přečetla krátký řádek, na kterém bylo napsáno:

"Teď se srazíme s autem před námi. Rád jsem s tebou jel. Sbohem."

Chtěla se na něj podívat s tázajícím pohledem, ale už to nestihla. Nákladní auto, které jehlo před nimi a které se začalo smýkat, narazilo do přední části autobusu, čímž způsobilo okamžité stopnutí jízdy a také to, že do zadní části autobusu po sekundových intervalech narážela auta, která jela za autobusem.

Nebolelo to. Bylo to jako lehké pohlazení po tváři, které ucítíte naposledy v životě.

Líbající smrt

Usmála se na mě zářivým úsměvem, kterým se na nikoho nikdy nepodívala. Ach, jak já ji miloval. Měla dlouhé, hnědé... nádherné, přenádherné... vlasy, které ji při chůzi vlály na zádech. Její líčka se pří úsměvech zvětšovala, čímž odkrývala její nádherné bílé zuby, které se usmívaly na mě. 

Pomalými krůčky stále s tím okouzlujícím úsměvem na tváři, se ke mně přibližovala, do té doby, nežli byla ode mě vzdálena sotva deset centimetrů. Jeden pramen vlasů, který se jí míhal před očima, si strčila prsty za ucho a poté se mi vášnivě podívala do očí. Její oči mi přenášely zprávu. Byly to ty nejkrásnější oči, které jsem kdy v životě viděl.

Položila svou dlaň na mou tvář a poté se mi zadívala na rty, jak kdyby to chtěla udělat. Byl jsem si tak jistý, že by to doopravdy udělat chtěla... ale najednou jsem ucítil šokující bolest v hrudníku. Otevřel jsem pusu, abych načerpal kyslík, ale... nešlo to. Nešlo to.

Zadíval jsem se na svou hruď, kde jsem viděl její ruku, jak drží cosi, co je zabodnuté v mé hrudi. Můj pohled jsem přesměroval na ni a zadíval jsem se na ni zřejmě podobně, jako se Ceaser zadíval na Bruta. Bylo mi najednou tak smutno, chladno, cítil jsem se tak odstrčený, nemilovaný, chtěl jsem umřít. Ale vždyť já vlastně umírám. 

Z očí mi najednou začaly téct slzy a já se nedokázal přestat dívat na ten nádherný úsměv, který se stále zjevoval na její tváři. Palcem své ruky mi otřela jednu slzu z tváře.

Přišla další potřeba po kyslíku. Zkusil jsem se tedy znovu nadechnout a najednou jsem zjistil, že mé oči jsou zavřené. Cítil jsem její rty na těch mých a potom jsem si to najednou uvědomil...

...její rty chutnaly jako smrt.

Svoboda

Vítr jí vrážel do obličeje, až ji způsoboval rudé tváře a ona se usmívala od ucha k uchu. Ruce měla rozpažené, jak kdyby čekala na něčí obejmutí, které však nepřicházelo a vlasy si mezi sebou hrály na schovávanou. Byl to tak osvobozující pocit. Pocit volnosti, při kterém se jí v břiše vytvářeli motýlci. Stála na vrcholku kamenné hory, přičemž vzpomínala na časy, kdy tu bývala se svými nejbližšími. 

Já to zvládla. To bylo vše? To nemůže být možné. 

Nemohla tomu uvěřit.

Pomalu zavřela oči a do svých plic najednou vdechla spoustu kyslíku. Hlavu zaklonila, jak kdyby se dívala vzhůru a z jednoho zavřeného oka se ji po tváři linula slza - smutku či štěstí?

Poté jen udělala krok vpřed a cítila tu největší svobodu, jakou kdy chtěla cítit. Padala a v hlavě se jí snažilo vše uspořádat. Letěla vzduchem jako pták s křídly orla. 

Poslední slovo, na které dokázala pomyslet bylo: NÁDHERA.

Dva šálky čaje. Jeden pro mě, druhý pro tebe.

Sedím v pohodlném křesle, které příjemně objímá mou postavu a zaplňuje ji láskou. V rukou držím krásně modrý zdobený hrníček, z něhož se ještě kouří a po chvilkách z něj neslušně usrkávám jak malé dítě. 

Čaje jsem se nikdy nemohla nabažit. Čaj pro mě znamenal jakéhosi přítele, u kterého jsem si mohla být jistá, že tu bude vždy, bude mě mít rád a vždy mile a tiše bude naslouchat mému hlasu, který vypráví denní historky, které mi zpříjemnily den, ale také věci, ze kterých bych se nejraději rozplakala. Čaj představoval něco, k čemu se můžu navracet a nikdy by to nemělo zmizet, vždy tu bude pro mne, v jakoukoliv dobu (pokud ho samozřejmě nezapomenu koupit) a horká tekutina mi prolétne tělem tak rychle, až se nestačím divit. 

Zdá se mi, že nejšťastnější chvíle se mi většinou stávají po tom, jakmile dopiji čaj...

Fialový déšť.

Pláče. Její oči jsou plné slavné vody.

Ruce se jí třesou, jak při stavech zimnice. Bere do rukou župan, ale již v tu chvíli ví, že ten její třesot nezastaví.

Kouká z okna, jak kdyby ji nebe mělo říct, proč tu vlastně je. Proč tu vlastně je? Ruce má na hrudi složené, očekává déšť.

Je uvnitř, ale i přesto se ji od pusy vznáší pára. Její ruce jsou pokryté husí kůží, prsty u rukou a u nohou ji začínají fialovět zimou.

Chci déšť. Chci tančit v dešti a cítit se úžasně.