Neopatrný meeting v MHD

Narváno. Teplo. Lidi. Křik. Věci, které nemám ráda, přičemž všechny tyto věci spojuje jedno - MHD.

Je tu muž, který mi před chvílí vrazil do mobilu. Jeho tělo je sportovní, krátké vlasy jsou zbarvené na blond. V momentu, kdy se jeho loket dotkne mobilního krytu, okamžitě otáčí hlavu. Nevím, jestli je jeho tvář nezapomenutelná nebo si ho prostě s někým pletu. Jakmile pronese slovo "Promiňte", v jeho očích mu zajiskří obava a já se nezmůžu na nic jiného než na úsměv.

Bílá dodávka

Bílá dodávka vyjela zpoza rohu a na její kapotě se odrazily sluneční paprsky. V takto ranním čase to vlastně nebylo nic neobvyklého.

Za volantem seděl muž středního věku se strništěm kolem úst a se zbytkem jamu na tváři. Při menších zastávkách se napil z plastového kelímku kávy a poté hlasitě vzdychl. Pro něj toto byl ranní stereotyp.

Ačkoliv chlapík vypadal na drogového dealera, nikdy byste neuvěřili, co vlastně v dodávce veze.

Slunečnice. Ne, pardon, hromadu slunečnic. A nikdy byste neuvěřili, co s nimi vlastně dělá - rozdává je lidem, kteří dlouho nepoznali lásku.

Pokemoni dnes nejsou, co?

Mysl lidí je zvláštní, nikdy vlastně nevíte, co očekávat. Chtěla bych částečně vědět, co si ostatní lidé myslí, ale když to zjistím, tak už ten život nebude mít takové kouzlo. Teď si pravděpodobně každý říká, že náš svět nemá žádné kouzlo.k Že je to prohnily život, který musíme prožít.

***

Zkoušeli jste někdy hledat souhvězdí pomocí aplikace, ve které se vlastně nevyznáte? Je to krásné a vzrušují a vlastně i zábavné.

Myslím, že to bylo o prázdninách, ale nejsem si tím stoprocentně jistá. Hvězdy na nebi krásně svítily a vytvářely hvězdné mapy. Měla jsem pocit, jak kdybych se na ty svítící tečky mohla dívat věčně. Chtěla bych být hvězdou. Nevyhasnutou, neustále zářící a krásnou. Asi je to nadpozemské přání.

Neumím, neznám, netuším. Ňouma Elin Carsen. Mít aplikaci pro hvězdné nebe byl dokonalý nápad, ale také by bylo skvělé se v oné aplikaci orientovat, což samozřejmě Elin Carsen neumí.

Převzal řízení. Když jste se mu podívali do obličeje, viděli jste takový zvláštní zadumaný výraz a museli jste se usmát. Já bych se na některé lidi dokázala dívat věčně.

"Tam je ta Velká medvědice nebo tak," díval se do mobilu, přičemž ruku napřáhl před nás. "Tam je štír a tam je malý vůz, vidíš?" Zadívala jsem se vzhůru. Bylo tam tolik hvězd, nedokázala jsem se orientovat. Hele, viděla jsem Severku a snažila jsem se k ní přiřadit ostatní body.

"Nemůžu to najít," řekla jsem. Přišel ke mně a podal mi telefon s oním souhvězdím: "Dívej se na toto a pak se podívej nahoru." Udělala jsem, jak řekl a opět mě oslnilo světlo hromady hvězd. "Už to vidím."

Neviděla jsem. Dá se to považovat za lhaní, když neříkáte pravdu proto, abyste někomu udělali radost? Snad ne.

Doufám.

Pomozte mi?

Noc je něčím zvláštní. Jste na rozlehlém poli, opodál vidíte dálnici a neustále projíždějící světýlka. Ačkoliv doufáte, že si můžete s někým promluvit o problémech, které vás právě tíží, nemůžete si na nikoho vzpomenout. 

Tváře máte narůžovělé od zimy a oči jakýmsi způsobem zalité slzami, ale nejde to poznat. Prsty vám mrznou a tak se je snažíte udržet v teple v kapsách. 

Mám pocit jak kdyby každý lampa představovala slunce, ke kterému se za každou cenu musím přiblížit. No není to zvláštní? 

Občas se modlím, abych umřela. Abych konečně nemusela trpět to peklo, co si vytvářím ve své vlastní hlavě a které nedokážu zastavit.

Pomozte mi?

Slzy v podchodě

Procházíte podchodem, je vám zima, snažíte se udržet teplo. Před vámi jde rodinka: Maminka, tatínek, jedno dítě vedené za ruku, druhé je v kočárku. Jakmile ti zmizí z dohledu, objeví se najednou starší pán, který míří přímo k vám.

Chvíli si říkáte, že se chce na něco zeptat, ale když se zastavíte, abyste si ho vyslechli, šeptá tak, že ho neslyšíte a z očí se mu valí slzy.

Je slušně oblečený, šedivé vlasy má nakrátko zastřižené, černý kabát zakrývá větší břicho a černé kalhoty spolu s boty má lehce mokré.

Dívá se vám do očí, vy nic neslyšíte, protože šeptá a v podchodě je rušno. Je vám jasné, co zřejmě chce: Peníze, jídlo, cigarety? Hrozné na tom je, že ani jedno nemáte. Snažíte se mu nějak mile říci, že peníze bohužel nemáte (jelikož peníze u sebe nemáte snad nikdy). Jeho slzy vás bodají do srdce jako malé nožíky.

Řeknete: Omlouvám se, ale já opravdu peníze nemám. A poté zmizíte z dohledu, protože se již nemůžete dívat na toho muže, jak před vámi pláče a vy s tím nemůžete nic dělat, jelikož mu nemáte co nabídnout.

Vyjdete z podchodu schody do toho hnusného deště, čekáte na trolejbus a pouze si domýšlíte, co ten muž dělal dál, co vám vlastně chtěl říct a co ho tak rozplakalo.

Noční povídání.

Těším se na ty krásné dny, kdy budu sedět na zahradě, číst a dívat se na rostliny plné květů. Vzduch bude zvláštním způsobem sladký a nebe nádherně modré.

Doufám, že nebude takové příšerné vedro, jako bylo minulé léto - ačkoliv předpovídají, že takové bude.

Cítili jste někdy ve vzduchu něco, co vám připomínalo dětství? Já ano. Sádra. Je to zvláštní, ale od té doby, co jsem měla něco zlomeného, čas od času cítím sádru, i když s ní nikdo okolo mě nepracuje.

Posledních pár dní se mi zdá, že se mé stavy vracejí. Nechci, aby se vrátili. Chci, aby všechno z toho bylo už pryč a aby se to nevracelo.

Jednou jste nahoře, jednou jste dole

Víte, co nejvíce nemám ráda? Změny nálad. Jednou jste nahoře, jednou jste dole. A vy stále pořádně nevíte kde.

Ráda bych se omluvila všem, k nimž se nechovám zrovna mile, nebavím se s nimi nebo dokonce nereaguji na jejich slova. Ráda bych se omluvila všem, jimž jsem někdy ublížila - ať už s úmyslem či bez úmyslu. Ráda bych se omluvila rodině, přátelům, lidem, které jsem nikdy neviděla a dalším.

Ani nevíte, jak je to těžké.

Je zajímavé, jak pouhá slova mohou bolet. Jak se slova ze sekundy na sekundu dokáží proměnit v nůž s ostrou hranou, který vám projede hrudí tak rychle, že nedokážete ani zareagovat.

Několikrát mi bylo řečeno, že jsem tlustá, hloupá, mrdka, piča, kurva a další... Něco se ve mně zřejmě "rozbilo." Zvenku to zřejmě není vidět, ale uvnitř trpím.

Zdají se mi sny, které by se mi neměli zdát, jsou to noční můry a nelze s nimi skoncovat. Ubližovala jsem si způsobem, jímž by si nikdo ubližovat neměl. Nedávno se dokonce diskutovalo o tom, že bych měla být zavřena do psychiatrické léčebně.

Nemyslete si o mně, prosím, že jsem nějaký cvok, který by na tomto světě neměl žít, prosím, to ne. Jsem naprosto normální člověk jako vy, jen jiný. Jsem psychicky labilní.

Ať už uděláte cokoliv, vždy se mi bude zdát, že mě nemáte rádi, že mě pomlouváte a že byste byli rádi, kdybyste mne neznali. Vždy budu sledovat lidi okolo a myslet si, že na mně vidí něco špatného. Vždy budu raději sama než s někým, kdo rád mluví nahlas a přivolává pozornost. Kritizuji sebe tak, jak si myslím, že by lidé kritizovali mě.

Posledních pár let, bylo těžkých. Chtěla bych, abych všichni věděli, že i když to tak nevypadá, mám vás neskutečně ráda. Jen už to nedokážu dát najevo. Chtěla bych, aby se na mě lidé nedívali jako na někoho, kdo to nemá v hlavě v pořádku.

Rozhodně si můžete být jistí, že ať udělám cokoliv, tak toho za nějaký čas budu hluboce litovat. Stejně jako budu litovat toho, že jsem napsala tento článek.