středa 23. listopadu 2016

Panika

Vládla Panika.

Na hlavě měla korunu z modrých růží, posázenými měsíčními kameny. Dlouhý závoj se jemně dotýkal jejích zad a modro-černé šaty z ní vytvářely autoritativní osobu. 
Stála před svým trůnem, ruce svisle podél těla a její oči se přes celou hlavní místnost dívaly na mohutné hnědé dveře na opačné straně. 

Výraz v její tváře byl nepopsatelný. Mísil se výraz nejistoty se sebedůvěrou a strach s odhodláním. V očích se jí zjevovala láska k lidu ale zároveň smrt. 

Slyšela to ohromné bušení na dveře, které jí nahánělo husí kůži. Bušení srdce jí stále přesvědčovalo, že je naživo, ale ne na dlouho. Oddaní muži byli připraveni k obraně své královny a jejího potomstva. 

"Za chvíli sem vpadnou královno," řekl muž, klečící vedle ní. Držel ji za nehybné prsty levé ruky a jemně si s nimi hrál. Ona však na něj nepohlédla. Neposlouchala jeho slova. Doufala, v to, že její pohled byl dostatečně silný na to, aby je ochránil, aby se nic nestalo a aby děti, které právě ležely v postýlkách ve svých pokojích nepociťovaly strach. "Musíme se schovat," pronesl a sklopil svůj obličej směrem k jejím nohám.

Její pohled opustil druhou stranu místnost a s otevřenými ústy a se slzami v očích se zadívala na milého. "Nač se schovat?" zeptala se.
"Ať jen to vědí, koho zabili. Ať každý kdo sem kdy vstoupí a najde naše ostatky, bude vědět, že jsme se neschovávaly jako krysy, ale hrdě jsme čelili smrti, která nás potkala. Ať ví, že jsme s vypjatou hrudí očekávali svůj osud a hleděli jsme vstříc dalšímu životu," odtrhla od něj pohled a její zrak opět spočinul na dveřích. Její hlas se zlomil a tak pouze tiše zašeptala:

"Ať vědí, že zde vládla Panika."

1 komentář: