pondělí 20. ledna 2020

Duha

Psal se rok 2011, byl červen. Venku bylo teplo, sluneční paprsky pálily na kůži. Stromy venku měly popálené listy, ve vzduchu byl cítit prach.

Byl 14. den v měsíci a Amálka se rozhodla pro plavbu okolo světa pro své vlastní JÁ. Chce vyjet do míst, která nikdy nenavštívila, která na mapě nejsou ani zaznačená, chce rozdávat lásku a slunečnice, protože ty jí připadají nejblíže k zářícím úsměvům.

Její cesta započala na ostrově Paco. V batůžku s sebou má 100 Kč, ačkoliv neví, jakou měnou se kde platí. Její očekávání krásného zážitku však nic nemůže pokazit. Ona totiž ví, že kdesi Tam ji čeká něco krásného a že někomu svým darem a příchodem udělá radost.

Dále s sebou veze svého nejmilejšího přítele, medvěda Bouráka, to kruté jméno dostal, když ještě byl součástí gangu místního hračkářství, a také mu zůstalo. S ním ona tráví chvíle nepohody, chvíle, kdy se cítí jako kůl v plotě a jako knoflík od kabátu, který lidé nachází na ulici a nikdo neví, komu patří.

A jako poslední s sebou veze křiklavě žlutý pršiplášť, stejný cestovatel jako ona. Pití s sebou neptořebuje, pf, vždyť na moři je tolik vody, že by mohla prasknout. O jídlo se s ní snad podělí racci při cestě.

Vstupuje na svou malilinkou lodičku, jejíž největší součástí je kormidlo, jehož držadla nedokáže pořádně chytit do svých malých dětských tlapek. A ačkoliv ví, že cesta bude neúprosná a že některé dny budou zaobalené do černoty, Amálka ví, že nad její hlavou bude vždy svítit duha.