Psal se rok 2011, byl červen. Venku bylo teplo, sluneční paprsky pálily na kůži. Stromy venku měly popálené listy, ve vzduchu byl cítit prach.
Byl 14. den v měsíci a Amálka se rozhodla pro plavbu okolo světa pro své vlastní JÁ. Chce vyjet do míst, která nikdy nenavštívila, která na mapě nejsou ani zaznačená, chce rozdávat lásku a slunečnice, protože ty jí připadají nejblíže k zářícím úsměvům.
Její cesta započala na ostrově Paco. V batůžku s sebou má 100 Kč, ačkoliv neví, jakou měnou se kde platí. Její očekávání krásného zážitku však nic nemůže pokazit. Ona totiž ví, že kdesi Tam ji čeká něco krásného a že někomu svým darem a příchodem udělá radost.
Dále s sebou veze svého nejmilejšího přítele, medvěda Bouráka, to kruté jméno dostal, když ještě byl součástí gangu místního hračkářství, a také mu zůstalo. S ním ona tráví chvíle nepohody, chvíle, kdy se cítí jako kůl v plotě a jako knoflík od kabátu, který lidé nachází na ulici a nikdo neví, komu patří.
A jako poslední s sebou veze křiklavě žlutý pršiplášť, stejný cestovatel jako ona. Pití s sebou neptořebuje, pf, vždyť na moři je tolik vody, že by mohla prasknout. O jídlo se s ní snad podělí racci při cestě.
Vstupuje na svou malilinkou lodičku, jejíž největší součástí je kormidlo, jehož držadla nedokáže pořádně chytit do svých malých dětských tlapek. A ačkoliv ví, že cesta bude neúprosná a že některé dny budou zaobalené do černoty, Amálka ví, že nad její hlavou bude vždy svítit duha.