pátek 28. června 2019

Throwback

Pamatuji si, když jsem vešla do toho bytu. Rolety byly stažené, ve vzduchu byl cítit pach potu a boty u botníku byly roházeny. Možná už tehdy jsem tušila, že je něco špatně, ale převládala ve mně myšlenka, že se jedná o jeden z těch spisovatelských bloků, při němž se různými prostředky snaží získat inspiraci.

V okamžiku překročení práhu ložnice se však tato myšlenka zlomila. Viděla jsem rozházené polštáře a peřiny, slunce se snažilo prodrat přes zatažené žaluzie a na konferenčním stolku, jako dva výstavní kusy, byly položené dvě skleničky se zbytkem alkoholu. Dívala jsem se, jak v posteli jen tak leží, neschopna jediného slova. A to bylo možná to, co ho tolik vyděsilo. Možná ode mě čekal, že budu křičet a házet věcmi okolo sebe - to se však nestalo, stal se pravý opak; byla jsem zticha.

Nikdy na tu chvíli a na ten pocit nezapomenu. Vždy si na tento moment vzpomenu, když leží vedle mě, ruku na mém břiše, tiše oddechuje a já se dívám do stropu, jako kdyby se nikdy nic nestalo.