Byli jsme spolu v pokoji, osvětleným sluncem tak, až mě to nutilo neustále mrkat. V rukou jsem měla knihu Směšné lásky od Milana Kundery a připadalo mi vtipné, jak to na nás sedí. Četla jsem jednotlivé řádky pomalu, jak tomu bývá na autorských čteních, o kterých vím pouze z doslechu. Zaměřovala jsem se na jednotlivá slova roztírána na mých rtech a na doteky stránek.
Po přečtení poslední věty povídky jsem se na něj podívala, aniž bych čekala cokoliv. "Dnes krásně svítí slunce," řekla jsem s úsměvem a otočila jsem stránku, abych začala předčítat další z povídek.
"Vy jste slunce mého dne," uslyšela jsem a najednou se mi zdálo, že slunce začalo svítit o něco více.
