středa 18. dubna 2018

Má Julie

Má drahá Julie,

Je toto skutečnost? Myšlenky na tebe mě ubíjí, cítím se v křeči, cítím se omámen. Já, ten, jenž srdce z ledu má, cítím. Lásku? Nevím. Ale cítím.

Táhnu onen kus ledu jako kouli u nohy, pomalu tající, ale stále těžkou jako celý můj život. Snažím se na tebe zapomenout, ačkoliv vím, že to není možné. V nocích bdím a vidím tvou tvář, poté chytá mě zášť k osobě píšící tento dopis. Ach, v jaké situaci jsem se to objevil.

Lásko má, och, lásko, proč nemiluješ mě? Je to snad tím, jak se chovám, povaha snad můj cit k tobě? To, jak mému pohledu utíkáš, zraňuje mě, srdce mi buší, nemůžu dýchat, je to jako můj konec.

Já své ego kvůli tobě ztratil, snažil jsem se změnit, ale pouze jsem za to zaplatil. Láska v mém životě ztratila smysl, doufal jsem v nás, doufal jsem ve smysl.

Stejně škoda slov, měl bych již končit zde, lásku jsem ti již vyjádřil a ponaučil se. Chtěl bych říct však jen jedno a vyjádřit můj cit naposledy, poté budu opět ten bezcitný.

Chybíš mi a chci, abys to věděla, třeba kdybys mě v posmrtném životě potkala – ačkoliv bezcitného,


dříve tvůj jediný Romeo

Žádné komentáře:

Okomentovat