Slunce pohlcovalo mou duši. Cítila jsem, jak ji vytrhává z mého nitra a trhá ji na neposbíratelné kousíčky.
"Proč to děláš?" ptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli mi rozumí, když mluvím mezi vzlyky a tak jsem dále jen opakovala: "Proč? Proč? Proč?" neustále dokola.
Zadívala jsem se na něj a jeho krása mě oslepila jako ty nejprudší sluneční paprsky. Ukazovákem mi více zvedl bradu, až se naše obličeje nacházely necelých deset centimetrů od sebe a nakonec mě políbil. Tak sladce. A jeho rty nahrazovaly slova, která měla být vyřčená a která mě měla tolik zranit.
A já jen plakala, protože jsem si uvědomovala, že toto je konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat