Doma

Spala. Její oči byly těžké a tělo leželo, jak kdyby bylo mrtvé. Měsíc jí svítil skrze okno přímo do obličeje, ale byla tak unavená, že jí to ani nevadilo a pouze tiše oddechovala jako malé dítě.

Slyšela, jak se otevírá okno. Jak jím někdo vniká dovnitř a jí to bylo jedno. V hlavě se jí míhaly ty nejhorší věci, které by se mohly stát, ale nic. Nepohnula se.

"Jsem tady," uslyšela u svého ucha a na tváři se ji rozprostřel úsměv. Cítila, jak si lehá vedle ní na postel a jemně ji objímá. Víc ji přikrývá dekou a dotýká se jí jemně, jak křehkého stvoření - Což ona byla. "Nic se neděje," šeptá, "už jsem tady."

A v tom se to stalo. Na povrch se derou slzy a valí se jí po tváři jako Niagarské vodopády. Tak dlouho to v sobě držela, že už tomu ani nedokázala zabránit. Cítila se tak bezmocně a zranitelně a tak se více schoulila do klubíčka, podobně jak to dělají malá koťátka.

Chtěla promluvit, říct mu, proč pláče a proč se chová tak slabě. Chtěla křičet, vykřičet do světa všechnu tu bolest. Chtěla ze sebe seškrábat tu hnusnou kůži a zahodit ji daleko, jak nejdál by to bylo možné.

"Chci domů," zašeptala mezi vzlyky. Ale kde je vlastně to doma?