čtvrtek 16. února 2017

Polibek

Dešťové kapky dopadaly na její horkou kůži, která je okamžitě vstřebala do sebe. Voda bušila o kovovou střechu, podobně jako kroupy. Držela ho za hrubé prsty, její dlaně se v těch jeho ztrácely, jak byly malé. Usmívala se od ucha k uchu jako nějaké sluníčko. Okouzlující. Nadpřirozené.

"Polib mě," řekla tiše s napětím v hlase. "Polib mě, ať cítím ten žár, ať mé vlastní srdce vzplane. Chci cítit tu svobodu, kterou okolo všichni poznávají. Není to snad onen smysl život, který všichni hledáme? Není to právě to, proč pro lásku neexistuje definice a nedokážeme ji vyjádřit slovy ale pouze gesty?
Polib mě, prosím." V očích ji zazářilo.

"Ale já tě nemiluji," řekl a odvrátil pohled. 

Žádné komentáře:

Okomentovat