Miluji tě

Zasténal "Miluji tě" lehce do mého ucha, tak tak slyšitelně.

Když jsem se ho zeptala, co řekl, abych se ujistila,

začervenal se a řekl "Nic."

Dva roky, poté, co jsem ho opustila, mi zavolal na mobilní telefon,

aby mi konečně řekl, že opravdu do mého ucha zasténal "Miluji tě."

Když jsem se ho zeptala, proč mi to neřekl dříve, abych se ujistila,

zasmál se a řekl, že se bál, že bych odešla a považovala bych slova "Miluji tě" bezcennými.

Tak jsem mu řekla, že pokud by mi tu noc objasnil, že mě opravdu miluje,

nemusel by mi volat dva roky poté, protože bych ho neopustila.

Opustila jsem ho, protože jsem se bála, že byl moc vystrašený milovat,

kdyby mě znal lépe, věděl by, že bych chtěla, aby ta slova zasténal znovu.

A tak se mě zeptal přes mobilní telefon, jestli bych zvážila druhou šanci.

Když jsem se ho zeptala, proč se rozhodl ptát se teď, abych se ujistila,

odpověděl, že se teď cítí v bezpečí.

Nadechla jsem se a řekla jsem mu, že mám ráda nebezpečí.

A stejně, že má dva roky zpoždění.

Potichu a lehce jsem zašeptala "Miluji tě" přes mobilní telefon, tak tak slyšitelně.

Když se zeptal, co jsem říkala, jen aby se ujistil,

Zasmála jsem se a řekla: "Jednou jsem tě milovala."

Ta pravá

Uvnitř místnosti bylo černo. Někdo zatáhl žaluzie a nikdo se neodhodlal rozsvítit. Zvuky tříštícího se skla se nesly celým bytem a ve vaší hlavě vyvolávaly paniku. Srdce bušilo na poplach a dávalo najevo, že toto není místo, kde byste se zrovna měli nacházet; i tak jste však zůstali.

"Mohla by ses, prosím tě, uklidnit?" položil řečnickou otázku, prsty si masíroval oční víčka. Hlava ho bolela z toho všeho hluku. Bylo mu jasné, že nemůže odejít do té doby, nežli se všechno vyřeší tak, aby nedošlo k žádnému dalšímu nerozumění, ale i tak by nejraději šel domů a lehl si do postele a spal.

"Já jsem naprosto klidná," opáčila nazpět a rozhodila ruce do vzduchu na zdůraznění. "Jen," na chvíli se uklidnila, zavřela oči a pravou dlaní se opřela o stůl z mahagonového dřeva. Dýchala zhluboka, snažila se ze sebe dostat ten vztek. "Jen mi řekni," otevřela oči a pramen vlasů si schovala za ucho, "co se mezi námi stalo?" Byla to jakákoliv normální otázka, ale pro ni znamenala tolik.

"Nerozumím."

"Rozumíš."

Vzdychl. Byl unavený.

"Miluji tě," řekl a ona kývla. Po tváři ji stékala slza. Snažila se nepodlehnout hořkému pláči, který se v ní ukrýval. "Ale prostě nejsi ta pravá."

Je to možné? Milovat lásku?

Byl večer. Oba leželi na posteli a jejich oči hleděli vzhůru. Všude byla naprostá tma, okolo jejich těl se mihotala zvláštní atmosféra a naplňovala pokoj hrůzou.

"Ty víš, jak moc tě miluji, že ano?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, mluvil dál. "Myslím... myslím, že jsem se do tebe opět zamiloval. Zamiloval jsem se do tebe tím způsobem, jakým ty se vždy zamiluješ do červánků na obloze. Je to jenom o tom zjistit, co je za tím vším. Zamiloval jsem se opět do melodie tvé duše. Ne, myslím, že jsem se zamiloval do lásky samotné. Je to možné? Milovat lásku? A spadl jsem zatraceně hluboko. Jen, to je to, co se mi honilo v hlavě. Omlouvám se. Jen se mi zdá, že mé tělo jakýmsi způsobem potřebuje lásku, protože já vlastně o ní nic nevím. Promiň, to, co jsem řekl, nedává žádný smysl.

Ale řekni mi. Je to možné? Milovat lásku?"

Jeho pohled spadl na její tvář hledící směrem vzhůru. Přiblížil se k ní a pohladil ji po tváři. Byla studená jako led; byla mrtvá.

Nemoc lásky

Večeřeli. Měli krůtu s bramborem a ve skleněných miskách se podával mrkvový salát. Místnost byla osvětlena jemným světlem, takže spíše převládala tma nežli světlo. Seděli tu dva. Muž s krátce ostříhanými vlasy, pojídající krůtu jako boží jídlo a dívka, jejíž oči ukrývaly tajemství. Dívala se na něj způsobem, který nedokážete zapomenout. Byl plný bolesti, ale zároveň lásky, pokory a milosti. Chtěla se ho dotknout. Stačilo by jen trochu, aby cítila to teplo, které z něj sálá a ona cítila, že žije, že jsou jakýmsi způsobem spojeni.

Položila příbor, bradu si opřela o dlaň a zpod řas pozorovala jídlo, které nabíral na vidličku. Jakmile sousto strčil do úst, prstem pohladila ubrus položený na stole a promluvila: "Miloval bys mě stále, kdybych byla blázen?" 

Muž se zasmál. Bez jediného pohledu položil příbor na stůl a ubrouskem si otřel ústa, ačkoliv byla čistá. Jeho oči našly její a ona v nich viděla pobavení: "Co tím myslíš, drahá?" Chtěl jí chytnou za ruku, ale ona ji odtáhla, cítila jak se jí začínají třást. 

Trochu bláznivě se zasmála: "Jsem do tebe blázen," řekla a pohladila ho dlaní po tváři. "Já do tebe taky," řekl a pokračoval v jídle, lehce zmaten.

Její pohled ho stále neopustil a když sledovala pohyby jeho úst, přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby mu ukázala, jakým bláznem doopravdy je.

Zabila jsem

Zabila jsem. Bylo to nutné. Duše již byla mrtvá a schránka pomalu ale jistě začínala chřadnout. Způsobovalo to bolest a to jsem nemohla dopustit. Cožpak je lidské, abyste někoho v jeho vlastním těle nechali trpět? Nebudu se omlouvat za to, co jsem provedla.

Zabila jsem.

Zabila jsem samu sebe. 

Polibek

Dešťové kapky dopadaly na její horkou kůži, která je okamžitě vstřebala do sebe. Voda bušila o kovovou střechu, podobně jako kroupy. Držela ho za hrubé prsty, její dlaně se v těch jeho ztrácely, jak byly malé. Usmívala se od ucha k uchu jako nějaké sluníčko. Okouzlující. Nadpřirozené.

"Polib mě," řekla tiše s napětím v hlase. "Polib mě, ať cítím ten žár, ať mé vlastní srdce vzplane. Chci cítit tu svobodu, kterou okolo všichni poznávají. Není to snad onen smysl život, který všichni hledáme? Není to právě to, proč pro lásku neexistuje definice a nedokážeme ji vyjádřit slovy ale pouze gesty?

Polib mě, prosím." V očích ji zazářilo.

"Ale já tě nemiluji," řekl a odvrátil pohled. 

Ta druhá

Spala v posteli, ústa lehce pootevřená a vlasy rozházené po polštáři. Jak někdo tak ďábelský může být tak krásný? Jak někdo, kdo vám škrtí srdce, ve vás dokáže vyvolat tak nepopsatelné pocity?

"Dobré ráno," promluví tiše a pramen vlasů jí dá jemně prsty za ucho. Když uvidí, jak se usměje, aniž by otevřela oči, zahřeje ho to u srdce. "Měla bys stávat," řekne a začne si nazouvat boty. 

"Nee, hmm," ozve se zpod deky a pokouší se schovat pod polštář. 

Ranní slunce se pokouší skrze závěsy dostat do pokoje a projasnit tak místnost ještě více. Místnost je poměrně prázdná, nachází se zde pouze pár odkládacích ploch, na kterých jsou vázi s květinami a na zemi uprostřed je matrace, na níž právě dívka leží. 

Kdosi zazvoní. "Jdu otevřít," řekne muž a s již obutými boty jde směrem k vchodovým dveřím. Zazní odemknutí zámku, zaskřípání řetězu a nakonec otevření dveří. Dívka v posteli naslouchá, s kým to její muž mluví. 

"Nemůžeš tady být. Ne, rozhodně ne teď," snaží se mluvit potichu, ale nedaří se mu to. 

"Kdo to je?" zavolá do chodby. Upraví si trochu vlasy a vystrčí hlavu zpod polštářů.

"Ona je tady? To si ze mě děláš srandu," zazní cizí hlas a na chodbě směrem k pokoji, kde leží, slyší klapot podpatků. Začíná ji bušit srdce. Proč má najednou strach? 

Vtom se před ní objeví dívka jejího věku, krásná, vysoká a pěkně hubená. Vypadá úžasně a ona z ní nedokáže spustit oči. Zírá na ni beze slova a ona to samé dělá nazpět. Takže je to tak, pomyslí si dívka ležící v posteli. Já byla pouze ta druhá.

Čajový dýchánek

"Ještě čaj?" zeptala se, když v rukou držela zelenou konvici plnou černého čaje. Stůl byl posypaný květy růží a na každém tácku bylo položené malé růžové cukrátko. Každý hrníček měl svou vlastní barvu a tak si nikdo nemusel na konci odpoledne stěžovat, že mu někdo z hrníčku upíjel.

Malé dítko s hnědou kšticí přikývlo a dívalo se na hnědě obarvenou vodu, jak vtéká do oranžové hrníčku jako nějaký vodopád. Jakmile byl plný, žena se zeptala: "Kostku cukru?" a dítko odpovědělo: "Dvě, prosím," jak kdyby na tyto otázky odpovídalo běžně. Kostky žbluňkly do čaje a jak dítko tak žena se pohodlně usadily do křesla a hluboce vydechly, pomalu ve stejnou chvíli. "Jak bylo ve škole?" zeptala se žena s blonďatými vlasy a se zuby lehce nakřivo. Při úsměvu si pokaždé zakrývala ústa, aby zuby nebylo vidět, ačkoliv sama každému říkala, jak se za ně nestydí. "Malovali jsme," pronesla dívenka, "namalovala jsem koníka. Já mám totiž koníky ráda." Žena přikývla. Chtěla se zeptat, jestli by se na obrázek mohla podívat, ale vtom kdosi rozrazil dveře.

"Stát! Ani hnout!" křik byl zajisté slyšet až na ulici, jelikož několik hlav vykouklo z okolních domů jako na zavolanou. Muž, jemuž hlas patřil, držel v rukou zbraň a pevně s ní na ženu mířil.

Žena zvedla obě ruce nad hlavu a dítě naproti ní vyděšeně vyjuklo: "Co se to děje, tetičko?" pevně se drželo opěradel židle a nevědělo, co má dělat. "To nic, Jane. Nic se neděje," utěšovala ji žena.

Muž mezitím promluvil do vysílačky: "Máme ji. Neoprávněné unesení dítěte."

Jako nikdy

Jak jsem ji tam sledoval, tančící po pokoji, nemohl jsem si pomoci od úsměvu. Cítil jsem lásku, kterou jsem dlouhou dobu necítil a sám jsem se cítil milován jako nikdy. Byl to nepopsatelný pocit v mém těle, kdy jsem prostě jen věděl a nedal jsem se ničím zmást.

Na chvíli se zastavila a s úsměvem se na mě podívala. Vztáhla ke mně paži a v očích ji zajiskřilo jako hříšné lvici. "Nezatančíš si se mnou?" Ani nevím, nad čím jsem těch pár sekund přemýšlel, než jsem se k ní přiblížil a chytil ji za těch pár jemných prstů, které propletla s mými. Pocit radosti a lásky se zvětšoval do nespočítatelných mír.

Čelo si opřela o mé rameno a pomale dýchala, přičemž ani jednou nezavadila o mé nohy, které se tak nemotorně pohybovaly po podlaze. Bylo to jako tancovat v oblacích, kdy nezáleží na jediném kroku, který uděláte, protože ani jeden krok nikdy nebude špatně.

Zvedla hlavu a zadívala se mi upřeně do očí jako ještě nikdy předtím. "Miluji tě," řekla bez mrknutí. Zatajil se mi dech. Na chvíli jsem přestal dýchat a mé srdce na to zareagovalo rychlým bušením. Přemýšlel jsem nad těmi slovy a rychle je analyzoval v mé hlavě. Byl snad smysl těchto slov mě zranit nebo byla myšlena pravdivě? Nebylo času nazbyt. "Taky tě miluji," odpověděl jsem a ona mě rukama objala okolo krku jako velkého plyšového mědvěda a já se nikdy necítil víc v ráji jako právě teď.