Krása

Tančili. Pohybovali se ze strany na stranu, jejich nohy proklouzávaly jedna pod druhou, až se vám hlava motala. Vdechovali jste nozdrami atmosféru a cítili jste, jak je hustá a vy nedýcháte.

Svinul si ji blíže k hrudi jako malou křehkou panenku. Tančili pomalu a jemně, ona mu hlavu položila na hrud a poslouchala bušení jeho srdce, jak kdyby to byl její taneční rytmus.

"Miluji tě," zašeptal a aniž se na ni podíval, usmála se a ten pocit mu stačil. Byla jeho. Roztáhl paže a ona se jediným pohybem jako rozvinujíce se poupě od něj odvinula. Bušilo jí srdce a cítila v podpaží, jak se potí.

"Když se směješ," pustil její ruku a oběma rukama si chytl hlavu, "myslím, že se zblázním. Směješ se jako bohyně a já se nad tím zvukem míním zbláznit." Zadíval se směrem k zemi, ale když si všiml, že se k němu pomalým krokem blíží, ostražitě sleduje jeho kroky, podíval se na ni a konečky prstů se jemně dotkl jejích rukou. Opatrně.

"Jsi blázen," zašeptala.

"Ano, jsem blázen. Až donedávna jsem neodhalil to, jak jsi jedinečná a jak si tvou krásu, půvab, chytrost a důvtip a šílenost nezasloužím. Nezasloužím si tvé polibky, kterými mě obdarováváš každé ráno. Nezasloužím si tvé zajímavé příběhy, jež téměř každé ráno vyprávíš u snídaně. Nezasloužím si tvůj úsměv, který na mě vzhlíží jako nějaký dar." Odmlčel se.

"Prosím," zanaříkala.

Slzy se mu valily po tvářích jako vodopády a ruce se mu třásly. "Tento svět si nezaslouží vlastnit takovou krásu."

Vytáhl z kapsy u saka malý revolver, zamířil a stiskl poušť. Dvakrát.

Teď se zamyslete. Chránil svět, chránil krásu nebo chránil ji? 

Pocity

Jejich tváře byly červené od studeného větru, který s jejich vlasy lomcoval jak s větvěmi. Bylo to krásné. Uvnitř svého těla cítili teplo, navenek však zimu. Rty měli tak blízko u sebe. Cítili bití svých srdcí navzájem. Ohromující pocit.

"Byl jste někdy zamilovaný?" pronesla tiše a zvědavě se na něj zadívala. Její pohled vás nutil vyslovit něco, co jste ani vyslovit nechtěli. Ty oči byly tak svůdné a tak naplňující... Čeho naplňující? To nikdo neví. Dlaněmi se opřela o studenou trávu a sedla si na paty. "Je to hrozné, že ano? Láska nechá vaše tělo otevřené, vaše srdce lehce proniknutelné...," očima zabloudila směrem k zemi, jak kdyby nacházela slova, se kterými by měla pokračovat. "Najednou k vám může kdokoliv. Najednou jste tak bezmocní, že vás kdokoliv může zneužít."

S výrazem plným hororu na ni pohlédl a rukama ji chytil za slabá ramena.

"Co tím myslíte? Co tím chcete říct?" Jeho slova byla náruživá. Měl chuť říct tolik slov, ale něvědel, jakou mají formu. Jak máte někomu říci, jak se cítíte, když své pocity nedokážete popsat?

Zvedla svůj pohled směrem k jeho modrým očím. Moře. Představovala si, že je moře a ona se ztrácí v jeho vlnách a vůbec ji nevadí, že se topí.

"Vy to nechápete?" Zeptala se. Po levé tváři se jí skutálela slza na šedý kabát a zanechala na něm tmavý bod. "Klidně bych pro vás zemřela, ale žít pro vás nemohu." V ten moment vytáhne z kapsy malý revolver. Přiloží si jej ke spánku a do širokého okolí pronikne zvuk střely.

Dechberoucí

Pocit, když nedokážete popadnout dech, je neskutečně... ohavný. Zdá se, že jste na pokraji smrti (jste radostí bez sebe nebo se vám v očích zračí strach) a v tom se opět přehoupnete zpět do živoucího světa, jak kdyby se nic nestalo. Ale vy víte, že se něco stalo a že na to jen tak nezapomenete.

"Rád si s tebou povídám," řekl tiše, když vedle ní pomalým krokem kráčel. Vlasy jim oběma vítr házel ze strany na stranu, jejich oblečení se z nich pomalu snažil ztrhnout. "Rád si s tebou povídám, ačkoliv nemám co říct."

Její zelené oči se zadívali vzhůru na jeho obličej a sledovaly ty jemné rysy jeho úst. "Sama víš, že jsi dílem umění. Ne všichni tě pochopí, ale ti, co ano, ti na tebe nikdy nezapomenou."

Nebyli jako ostatní. Nedýchali. Byli jediní s plícemi, které nepotřebovaly kyslík. A jim se zdálo neskutečně ohromující, že na celé planetě jsou jediní oni dva, kteří nemohou říct, že udělali vše do svého posledního dechu.

Zastavili se. Stáli na vrcholu vysokého kopce a dívali se jeden druhému do očí. Nikdo z nich dvou nepromluvil. A vtom jak kdybych jejich mysl zakřičela a zaútočila. Plakala. Plakala, protože věděla, že toto je její konec. Konec toho všeho krásné i špatného, rozumného i hloupého. Cítila najednou, jak její plíce jí nutí se nadechnout. Slzy jí stékaly po tvářích a skapávaly na studenou zem.

"Nikdy jsem si toho nevšimla," pronesla pomalu. Její nohy ji nadále neudržely a její tělo se tak sneslo k zemi. Zamrkala očima. "Co když spadnu?" zavzlykala. "Chci létat. Kam se ukrývají monstra v mé mysli?"

V tom byl konec. Na světě zbyl pouze jediný člověk s plícemi jako dekorací a v náruči držící svou drahou osobu, které nestačil říct, že on je to monstrum.