Noc je něčím zvláštní. Jste na rozlehlém poli, opodál vidíte dálnici a neustále projíždějící světýlka. Ačkoliv doufáte, že si můžete s někým promluvit o problémech, které vás právě tíží, nemůžete si na nikoho vzpomenout.
Tváře máte narůžovělé od zimy a oči jakýmsi způsobem zalité slzami, ale nejde to poznat. Prsty vám mrznou a tak se je snažíte udržet v teple v kapsách.
Mám pocit jak kdyby každý lampa představovala slunce, ke kterému se za každou cenu musím přiblížit. No není to zvláštní?
Občas se modlím, abych umřela. Abych konečně nemusela trpět to peklo, co si vytvářím ve své vlastní hlavě a které nedokážu zastavit.
Pomozte mi?
Žádné komentáře:
Okomentovat