pondělí 28. listopadu 2016

Pomoc

Seděla v bílém křesle v prázdném pokoji, do kterého vnikalo světlo pouze jedním jediným oknem. Venku bylo sychravo. Nechtělo se jí ven.
Nohy měla přehozené přes jednu opěrku, ruce na hrudi a kousala si nehet na levém palci. Vždy si vybírala levou ruku, jelikož byla blíž k srdci. Myslela si, že pokud ztratí levou ruku, nebude to taková škoda, třeba by konečně necítila k nikomu žádnou lásku.

Slyšela, jak venku štěká pes. Nebyl to takový ten roztomilý psí štěkot, kdy máte zapotřebí jít se podívat k oknu na toho sladkého pejska. Byl to štěkot psa, kterého jste se měli bát, před kterým jste nedokázali utéct, ačkoliv jste se sebevíc snažili.

Zablýsklo se. Pravděpodobně to nebyl pouhopouhý déšť, ale dokonce bouřka.
Milovala bouřky. Cítila se při bouřkách v bezpečích - což pro ostatní bylo neskutečně zvláštní.

Z očí jí začaly téct slzy. Měli jste chuť se jí zeptat: Co se děje? Proč pláčeš? Někdo ti ublížil? Nic takového se však nestalo, protože byla v pokoji sama. Samotná duše z poloviny prázdná, která prosila o pomoc tím, že se zavřela v pokoji s mrtvolou člověka, kterého před patnácti minuty zabila.

Žádné komentáře:

Okomentovat