Poslední pohlazení po tváři.

Seděla na zadním sedadle v poloprázdném autobuse a četla si knihu, kterou si před jízdou půjčila v knihovně. I když se snažila soustředit na čtení mile hladící po duši, při každém otevření autobusových dveří však zvedla hlavu od knihy a zadívala se, co za lidi vchází a vychází.

Ráda pozorovala lidi. Byla to jakási vlastnost, které se nedokázala zbavit, ale za kterou byla ráda. Díky tomu dokázala o lidech zjistit tolik věcí. Dokázala rozpoznat, jaký vedou život, jaké období v životě právě prožívají nebo s jakými lidmi se stýkají.

O pár zastávek dále, kdy se otevřely opět autobusové dveře a kdy opět zvedla hlavu se ve předních dveřích objevil kluk. Jeho bílé zuby, které šly vidět díky jeho zářivému úsměvu, ji i na tu dálku naprosto oslepovaly. Vlasy měl učesané, ale kvůli větru, jenž venku panoval, se mu rozcuchaly.

Jakmile ji uviděl, chvíli na ni jen koukal a poté si sedl na zahřáté sedadlo, otočený směrem k její osobě. Dívali se na sebe po dalších pět zastávek, když vtom však dívce zazněl zvuk, značící, že ji přišla SMS zpráva. Zvedla prst - za což se vůbec nestyděla - na znak, ať chvíli počká.

Otevřela SMS zprávu a přečetla krátký řádek, na kterém bylo napsáno:

"Teď se srazíme s autem před námi. Rád jsem s tebou jel. Sbohem."

Chtěla se na něj podívat s tázajícím pohledem, ale už to nestihla. Nákladní auto, které jehlo před nimi a které se začalo smýkat, narazilo do přední části autobusu, čímž způsobilo okamžité stopnutí jízdy a také to, že do zadní části autobusu po sekundových intervalech narážela auta, která jela za autobusem.

Nebolelo to. Bylo to jako lehké pohlazení po tváři, které ucítíte naposledy v životě.