neděle 29. listopadu 2015

Svoboda

Vítr jí vrážel do obličeje, až ji způsoboval rudé tváře a ona se usmívala od ucha k uchu. Ruce měla rozpažené, jak kdyby čekala na něčí obejmutí, které však nepřicházelo a vlasy si mezi sebou hrály na schovávanou. Byl to tak osvobozující pocit. Pocit volnosti, při kterém se jí v břiše vytvářeli motýlci. Stála na vrcholku kamenné hory, přičemž vzpomínala na časy, kdy tu bývala se svými nejbližšími. 

Já to zvládla. To bylo vše? To nemůže být možné. 

Nemohla tomu uvěřit.

Pomalu zavřela oči a do svých plic najednou vdechla spoustu kyslíku. Hlavu zaklonila, jak kdyby se dívala vzhůru a z jednoho zavřeného oka se ji po tváři linula slza - smutku či štěstí?

Poté jen udělala krok vpřed a cítila tu největší svobodu, jakou kdy chtěla cítit. Padala a v hlavě se jí snažilo vše uspořádat. Letěla vzduchem jako pták s křídly orla. 

Poslední slovo, na které dokázala pomyslet bylo: NÁDHERA.

pondělí 23. listopadu 2015

Dva šálky čaje. Jeden pro mě, druhý pro tebe.

Sedím v pohodlném křesle, které příjemně objímá mou postavu a zaplňuje ji láskou. V rukou držím krásně modrý zdobený hrníček, z něhož se ještě kouří a po chvilkách z něj neslušně usrkávám jak malé dítě. 
Čaje jsem se nikdy nemohla nabažit. Čaj pro mě znamenal jakéhosi přítele, u kterého jsem si mohla být jistá, že tu bude vždy, bude mě mít rád a vždy mile a tiše bude naslouchat mému hlasu, který vypráví denní historky, které mi zpříjemnily den, ale také věci, ze kterých bych se nejraději rozplakala. Čaj představoval něco, k čemu se můžu navracet a nikdy by to nemělo zmizet, vždy tu bude pro mne, v jakoukoliv dobu (pokud ho samozřejmě nezapomenu koupit) a horká tekutina mi prolétne tělem tak rychle, až se nestačím divit. 
Zdá se mi, že nejšťastnější chvíle se mi většinou stávají po tom, jakmile dopiji čaj...