Keř

Pamatuji si na období, kdy jsem býval zelený; temné časy to byly. Všichni okolo mě kvetly, měly plody, zářili barvami a stál okolo nich zástup lidí, kteří se na jejich krásu nemohli vynadívat.

A pak jsem tu byl já, nevzhledný, ničím výjimečný, pouhopouhý keř u silnice, sazemi oliskaný, jak neposlušné dítě.

Jenže jednoho dne se do domu, před kterým stojím, přistěhovala nová rodina - maminka, tatínek, malý klouček a pejsek, který tak tak dosahoval k mým prvním větvím. I tak se vždy vysápal na zadní a začal mě očichávat; miloval jsem to.

Klouček okolo mě na chodníku jezdil na tříkolce a jeho maminka mě jednou za měsíc hnojila. Vzpomínám si na tu chvíli, kdy jsem se proměnil v růžový keř. Byla jsem jak v ohni, cítil jsem se jak kdyby mě přesadili. Bylo to tak očišťující a uvolňující.

A vím, že až se jednou rodina, z domu u kterého stojím, přestěhuje, zůstanu růžovým keřem a budu v pořádku. 

Kavárna

Seděli jsme v rohu kavárny u kulatého dřevěného stolu. Byl nestabilní, káva v hrncích lehce šplouchla pokaždé, když se jeden z nás nahnul přes stůl k tomu druhému. Přítmí rohu dodávalo naší schůzce intimní nádech a ticho kavárny dodávalo mému srdci příležitost pro křik.

Stmívalo se.

Venku foukalo. Většina lidí měla čepice, nebo ledabyle okolo sebe omotanou huňatou šálu. Větve stromů sebou házely sem tam, po chodnících jakoby běhalo listí a pouliční lampy se pomalu rozsvěcovaly. 

Cítila jsem jeho pohled; nejprve na obličeji a poté na rukou. Jednou rukou jsem držela svůj hrnek, aby se nepřevrhl a druhou rukou jsem se jemně dotýkala obličeje. Byla jsem nesvá, nedokázala jsem se mu podívat do očí, přestože jsem jeho obličej chtěla vzít do svých rukou a položit svá ústa na jeho, jak kdyby to bylo mé poprvé. 

Proč nemluví? Nebo mluví? Vždyť ani mluvit nemusí, stačí mi jeho přítomnost. Chci být v jeho přítomnosti. Chci aby se mě jeho dlaně dotýkaly. Všude. Proč jsme vůbec tady. Chci s ním být sama.

Mé myšlenky nenabíraly konce. 

Napila jsem se. Káva už vychladla, jsme tu už dlouho. Naprosto ztrácím pojem o čase. 

"Nad čím přemýšlíš?" vytrhne mě z myšlenek. Na něj. Zvednu oči a zadívám se do těch jeho a cítím se jak ztracená uprostřed oceánu, naprosto pohlcená, lapající po dechu. 

Napiju se znovu, abych mohla oddálit odpověď. Dopíjím, ke konci loku se mi do úst dostává hořká pachuť čehosi. Pokrčím rameny, zadívám se z okna po mé levici. Nepadá snad venku sníh?

"Měla jsem si do té kávy dát víc mlíka," odpovídám a nadále toužím po jeho dotecích. A najednou si uvědomím, že on je vlastně to nejlepší, co mě kdy potkalo.

Miluji tě pt. 2

Bylo zde takové dusno. Vodní pára zamlžila celé zrcadlo a naše postavy se mihotaly jako v mlze. Jeho ruce se mě jemně dotýkaly podobně jako kapky padající ze sprchové hlavice a já jsem zavírala oči se zvláštním pocitem v břiše. Rukama jsem se opírala o stěny, jak jsem byla omámená z jeho lásky, tak opilá, tak plná. Bříška jeho prstů jezdila po mé kůže sem a tam a zanechávala studené cesty.

Naklonil se ke mně tak blízko, až jsem dostala pocit, že se propadnu jako Alenka. "Jsi jen moje," slyšela jsem jeho slova jako v dáli, "jen moje a nikoho jiného," a já věděla, že v ten moment by můj úsměv nikdo z obličeje nedokázal nijak strhnout. 

***

Ovinula jsem okolo sebe čistý, bílý ručník a zadívala jsem se na sebe do již odhaleného zrcadla.  Představovala jsem si na sobě stopy jeho doteků, od jednoho místa k druhému. Tady ukazováček, tady celá dlaň, tady teplá měkká ústa. 

Slyšela jsem jeho zrychlené kroky, které se blížily z kuchyně jako tichá smrt. Než jsem se stačila otočit, cítila jsem nepříjemný pocit v břiše a pak přišla neutuchající bolest. Prvně jsem se podívala na před tím čistý ručník nyní s červenou skvrnou, která se vteřinu po vteřině zvětšovala. Pak jsem se zadívala na Něj plná hrůzy, strachu, udivení a zmatku. Stále držel rukojeť nože, který mi trčel z těla a v jeho tváři byl vidět vztek, emoce, kterou jsem na něm nikdy nezpozorovala.

"Jsi jen moje, jen moje! Takto tě nikdo jiný mít nemůže."

Lepší dny v severní Itálii

Pamatuji si ten zapadlý roh knihovny kdesi ve střední Itálii. Chodila jsem tam pro útěhu, protože daný prostor byl tak malý, že se zdálo, že vás jednotlivé police objímají a ničí to temné, co se z vašeho srdce snaží uprchnout. Slané slzy mi tekly po zrudlých tvářích, ale mé vzlyky nikdo neslyšel. Byla jsem moc daleko od ostatních jak v knihovně, tak ve své hlavě.

Každý týden jsem chodila na ono místo, vyčkávala jsem, než přejdou ty bolestné steny, které mé tělo tak ubíjely, že jsem odcházela z knihovny vyčerpaná. Jednoho dne se však cosi změnilo. Seděla jsem tam, vyčkávala jsem, až ze mě ona bolest vyprchá a přišel on.

Neuměl anglicky, pouze si sedl vedle mě a začal tišet zpívat. Svět najednou dostal obrysy, to co bylo předtím tmavé získalo světlý odstín a to, co ubližovalo najednou hladilo po srdci. Svět byl najednou lepší místem a já jen v nitru doufala, že takový na nějakou chvíli zůstane.

Pokoj a klid

 Skrze své zaslzené oči se dívám na hvězdnatou oblohu a počítám do třiceti. Chtěla bych toho tolik udělat, ale nevím jestli mám čas. V hlavě vzpomínám na všechny věci, které jsem prožila, a které bych prožít ještě chtěla, ale všechno se rozplývá v mlze.

Jsem jak ve snu, ze kterého není úniku. Ale já chci utéct. Chci být zase volná, cítit vítr ve vlasech, letmé pohlazení po tváři, nádech a výdech dodávající sílu a moc. Ale kde to je? Kam to kdo schoval? Proč mi to nedají zpět? Čím jsem si to zasloužila? 

A jakmile se dostávám k číslu třicet, už doufám v pokoj a klid, ale toho se mi nedostává.

Možná příště.

Možná nikdy.

Moonlight eyes

"Neříkej mi, že se toto bude opakovat každý večer," říká mi máma z postele a dívá se na mě s prosebnou tváří. Beru do ruky klíče, do kapsy schovávám mobil a aniž bych se na ni otočila odpovídám: "Nevím, asi ne." Sama si však odpovědí nejsem jistá.

Venku je tma, hvězdy se pomalu objevují. Když vyjdu z domu, z hospody odnaproti na mě všichni zírají. Nesnáším ty jejich pohledy - zdají se mi, jak kdyby mě propalovaly a má kůže červenala a já umírala. 

Jakmile se z dosahu jejich pohledů, vytáhnu mobil a začnu dopisovat kratší příběh, který jsem začala psát při čekání na něj. 

Duha

Psal se rok 2011, byl červen. Venku bylo teplo, sluneční paprsky pálily na kůži. Stromy venku měly popálené listy, ve vzduchu byl cítit prach.

Byl 14. den v měsíci a Amálka se rozhodla pro plavbu okolo světa pro své vlastní JÁ. Chce vyjet do míst, která nikdy nenavštívila, která na mapě nejsou ani zaznačená, chce rozdávat lásku a slunečnice, protože ty jí připadají nejblíže k zářícím úsměvům.

Její cesta započala na ostrově Paco. V batůžku s sebou má 100 Kč, ačkoliv neví, jakou měnou se kde platí. Její očekávání krásného zážitku však nic nemůže pokazit. Ona totiž ví, že kdesi Tam ji čeká něco krásného a že někomu svým darem a příchodem udělá radost.

Dále s sebou veze svého nejmilejšího přítele, medvěda Bouráka, to kruté jméno dostal, když ještě byl součástí gangu místního hračkářství, a také mu zůstalo. S ním ona tráví chvíle nepohody, chvíle, kdy se cítí jako kůl v plotě a jako knoflík od kabátu, který lidé nachází na ulici a nikdo neví, komu patří.

A jako poslední s sebou veze křiklavě žlutý pršiplášť, stejný cestovatel jako ona. Pití s sebou neptořebuje, pf, vždyť na moři je tolik vody, že by mohla prasknout. O jídlo se s ní snad podělí racci při cestě.

Vstupuje na svou malilinkou lodičku, jejíž největší součástí je kormidlo, jehož držadla nedokáže pořádně chytit do svých malých dětských tlapek. A ačkoliv ví, že cesta bude neúprosná a že některé dny budou zaobalené do černoty, Amálka ví, že nad její hlavou bude vždy svítit duha.