sobota 2. května 2020

Moonlight eyes

"Neříkej mi, že se toto bude opakovat každý večer," říká mi máma z postele a dívá se na mě s prosebnou tváří. Beru do ruky klíče, do kapsy schovávám mobil a aniž bych se na ni otočila odpovídám: "Nevím, asi ne." Sama si však odpovědí nejsem jistá.

Venku je tma, hvězdy se pomalu objevují. Když vyjdu z domu, z hospody odnaproti na mě všichni zírají. Nesnáším ty jejich pohledy - zdají se mi, jak kdyby mě propalovaly a má kůže červenala a já umírala. 

Jakmile se z dosahu jejich pohledů, vytáhnu mobil a začnu dopisovat kratší příběh, který jsem začala psát při čekání na něj. 


pondělí 20. ledna 2020

Duha

Psal se rok 2011, byl červen. Venku bylo teplo, sluneční paprsky pálily na kůži. Stromy venku měly popálené listy, ve vzduchu byl cítit prach.

Byl 14. den v měsíci a Amálka se rozhodla pro plavbu okolo světa pro své vlastní JÁ. Chce vyjet do míst, která nikdy nenavštívila, která na mapě nejsou ani zaznačená, chce rozdávat lásku a slunečnice, protože ty jí připadají nejblíže k zářícím úsměvům.

Její cesta započala na ostrově Paco. V batůžku s sebou má 100 Kč, ačkoliv neví, jakou měnou se kde platí. Její očekávání krásného zážitku však nic nemůže pokazit. Ona totiž ví, že kdesi Tam ji čeká něco krásného a že někomu svým darem a příchodem udělá radost.

Dále s sebou veze svého nejmilejšího přítele, medvěda Bouráka, to kruté jméno dostal, když ještě byl součástí gangu místního hračkářství, a také mu zůstalo. S ním ona tráví chvíle nepohody, chvíle, kdy se cítí jako kůl v plotě a jako knoflík od kabátu, který lidé nachází na ulici a nikdo neví, komu patří.

A jako poslední s sebou veze křiklavě žlutý pršiplášť, stejný cestovatel jako ona. Pití s sebou neptořebuje, pf, vždyť na moři je tolik vody, že by mohla prasknout. O jídlo se s ní snad podělí racci při cestě.

Vstupuje na svou malilinkou lodičku, jejíž největší součástí je kormidlo, jehož držadla nedokáže pořádně chytit do svých malých dětských tlapek. A ačkoliv ví, že cesta bude neúprosná a že některé dny budou zaobalené do černoty, Amálka ví, že nad její hlavou bude vždy svítit duha.

pátek 28. června 2019

Throwback

Pamatuji si, když jsem vešla do toho bytu. Rolety byly stažené, ve vzduchu byl cítit pach potu a boty u botníku byly roházeny. Možná už tehdy jsem tušila, že je něco špatně, ale převládala ve mně myšlenka, že se jedná o jeden z těch spisovatelských bloků, při němž se různými prostředky snaží získat inspiraci.

V okamžiku překročení práhu ložnice se však tato myšlenka zlomila. Viděla jsem rozházené polštáře a peřiny, slunce se snažilo prodrat přes zatažené žaluzie a na konferenčním stolku, jako dva výstavní kusy, byly položené dvě skleničky se zbytkem alkoholu. Dívala jsem se, jak v posteli jen tak leží, neschopna jediného slova. A to bylo možná to, co ho tolik vyděsilo. Možná ode mě čekal, že budu křičet a házet věcmi okolo sebe - to se však nestalo, stal se pravý opak; byla jsem zticha.

Nikdy na tu chvíli a na ten pocit nezapomenu. Vždy si na tento moment vzpomenu, když leží vedle mě, ruku na mém břiše, tiše oddechuje a já se dívám do stropu, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

pátek 12. dubna 2019

Bylo nebylo

Byli jsme spolu v pokoji, osvětleným sluncem tak, až mě to nutilo neustále mrkat. V rukou jsem měla knihu Směšné lásky od Milana Kundery a připadalo mi vtipné, jak to na nás sedí. Četla jsem jednotlivé řádky pomalu, jak tomu bývá na autorských čteních, o kterých vím pouze z doslechu. Zaměřovala jsem se na jednotlivá slova roztírána na mých rtech a na doteky stránek.

Po přečtení poslední věty povídky jsem se na něj podívala, aniž bych čekala cokoliv. "Dnes krásně svítí slunce," řekla jsem s úsměvem a otočila jsem stránku, abych začala předčítat další z povídek.

"Vy jste slunce mého dne," uslyšela jsem a najednou se mi zdálo, že slunce začalo svítit o něco více.

neděle 16. prosince 2018

17. 12.

Seděli jsme u sebe tak blízko, až jsem cítil její dech na svém krku. Prohlížela si můj obličej všemi směry. Nejprve si prohlížela mé oči, ona je měla oříškově hnědé, poté zamířila po pravé tvaři jako hodinové ručičky, na krátkou chvíli se zastavila na mých rtech a poté opět zamířila vzhůru.

Pomalu zavírala oči a všímal jsem si, jak se urputně snaží nezívat. "Jsi unavená," řekl jsem jen tak. Nečekal jsem, že otevře ústa a promluví. Jako nevědomky kývla hlavou v souhlas, zavřela oči a opřela se o mou hruď. Cítila snad to, jak se mi zrychlilo bušení srdce? Objala mě svými hubenými pažemi okolo pasu a já pouze poslouchal, jak oddychuje.

A to mi v tu chvíli stačilo.

sobota 3. listopadu 2018

Kdysi

Seděla jsem v křesle, nohy položené na taburetu a na klíně mě zahříval zapnutý laptop. Počasí venku bylo sychravé, slyšela jsem jemné bubnování kapek na okně. Pomalu po něm stékaly a kdybyste se podívali na venkovní parapet, všimli byste si, že je celý mokrý. 

Nebydleli jsme v žádném moderním domě, v němž by byty měly vytápěnou podlahu a okna by s lehkostí odolovávala vichru, který v této době řadil venku. Náš byt bych popsala jaké stařičkého dědečka, který se jen tak nenechá zkolit nemocí a který toho ještě má dost, co vyprávět. Měla jsem toto místo ráda, cítila jsem se tu jako doma a neočekávala bych, že bych se jednou odtud měla hnout.

Vzhlédla jsem směrem ke stropu. Oči jsem měla zavřené a přemýšlela jsem o dalších slovech.

"Nelíbí se mi, jak o nás píšeš na internetu," řekl tiše. Roztáhla jsem oční víčka a pomalým pohybem jsem k němu obrátila hlavu. Pozorovala jsem ho jako magického motýla, jak se zády opíral o zeď, která spojovala obývací pokoj a kuchyň, v ruce držel hrnek s čajem. Nedíval se přímo na mě, ale kamsi dolů k zemi. Bylo na něm cosi neškodného a zároveň neklidného, že mnou otřásl chlad. Možná, že kdyby na sobě neměl tak formální oblečení, nevnímala bych ho tak špatně.

Tiše jsem se zasmála a přitom jsem doufala, že ze mě necítil tu nejistotu. Ruce klidně položené na klávesnici začaly znovu psát a oči se dívaly monitor s čistým úmyslem propálit ho skrz na skrz.

"Myslím to vážně." Jeho pohled zamířil ke mně. 

"Cítíš se snad přespříliš obnažený?" zasmála jsem se opět. "Vždyť ani nikdo neví, že jsme to my dva." 

"Ale já to vím!" zakřičel. Odešel do kuchyně. Slyšela jsem ránu - hodil hrnek s čajem do dřezu. Jakmile se vrátil, zavrčel a já jsem si ho v jednu chvíli představila jako medvěda ze Zoo, co se přespříliš nudí a neustále jen brumlá. Dívala jsem se na jeho záda s tvrdým výrazem v obličeji do té doby, než odešel. 


Pamatuji si na doby, kdy jsi mi říkal, že jsem krásnější než Mona Lisa, že jsem tě inspirovala ve psaní, že tvé tělo při pohledu na mé oči zkamení, že tvé srdce buší jen pro mě. Pamatuji si na tvé první doteky, na tvé první miluji tě. Asi je to pryč.


pátek 10. srpna 2018

Konec

Kéž bych necítila tolik, jako cítím právě teď. Cítím, jak mi energie mého srdce proniká až do konečků prstů a snaží se najít cíl. Možná tebe. Cítím neustálou potřebu dotýkat se. Mé oči tě hledají v davu.

Ale už dost.

Už nechci cítit to, že jsem jediná, která miluje tolik, že ji to zabíjí. Nechci cítit přítomnost tvé vůně na svém polštáři, už prostě nechci. Jsem plná lásky, která putuje do neznáma a nevrací se.

Často se cítím hloupě, že tě miluji.

Vzpomínám si, jak jsi se na mě v jednom momentu zadíval. Pozoroval jsi mě dlouho bez jediného slova, když v tom jsi pronesl: "Nedokážu své city pořádně vyjádřit slovy. Zdá se mi, že to je možná důvod, proč mě většina lidí nechápe." V tom momentu jsem si myslela, že já jsem ta pravá, která tě dokáže pochopit, ta kterou budeš milovat a nebude to pouze hra. Spletla jsem se.

Ačkoliv vím, že jsi mi zlomil srdce, ve svých očích tě stále vidím jako nádherného člověka, kterého miluji.

Toto je konec.